Text k zamyšlení u příležitosti 28. neděle v mezidobí (Lk 17, 11-19) | 9. října 2022
V dnešním evangeliu vystupuje deset malomocných a Ježíš. Všichni nemocní jsou uzdraveni z nemoci, která je odsoudila ke zbytku života v izolaci. A jen jeden uzdravený je vděčný, ostatní odchází po svém. Dostali, po čem toužili.
Osobním strážce zesnulé anglické královny vzpomínal, jak jednou na procházce s královnou potkali americké turisty. Ti panovnici nepoznali a vyptávali se dvojice, jestli náhodou někdy neviděla královnu. Prý se v těchto oblastech občas pohybuje. Na to královna pohotově řekla: „Tady Dick ji vídá pravidelně.“ Turisti z toho byli nadšení a hned se s ním chtěli vyfotit. A něž stihl ochránce zareagovat, dali královně do ruky fotoaparát, ať jim s Dickem udělá fotografii.
A něco podobného se přihodilo těm devíti malomocným. Nepoznali, s kým mají tu čest. Nepoznali Mesiáše, na kterého čekal vyvolený národ stovky let. Ale i kdyby nepoznali, zachovali se sobecky vůči tomu, kdo je obdaroval.
Tím se dostáváme ke druhé postavě, k Ježíšovi. Malomocní v něm vidí mistra, ale on je mnohem víc. A skrze zázrak uzdravení jim odhaluje svoji identitu. A krom uzdravení by pro ně mohl udělat mnohem víc. Ale protože malomocní řeší jen svou nemoc, nevnímají, že právě prožili mimořádné setkání s živým Mesiášem.
Podobají se člověku, který má chuť na šťavnaté jablko. A někdo mu nabídne: „Vyber si, chceš jablko nebo klíč od zahrady, ve které jsou stovky jabloní?“ Krátkozraký člověk sáhne po jablku, prozíravý po klíči. Tím klíčem je Ježíš. A náš vztah s ním nám otevírá cestu k zahradě hojnosti, štěstí a věčného života.
Jeden z těch deseti si to uvědomil. Přichází a děkuje. A Ježíš nám ho dává za příklad. V čem je ten muž lepší? Vždyť i ti ostatní udělali, co jim Ježíš řekl. Ti ostatní splnili to, co museli. Ale ten jeden jediný udělal něco navíc. Přišel a mocným hlasem, s tváří skloněnou až k zemi poděkoval. Tím, že uděláme víc, než musíme, prokazujeme pravou vděčnost a skutečnou lásku. A to je cenné v Božích očích. Kéž i my dokážeme projevovat vděčnost, která Kristu náleží.
Co z toho všeho plyne. Můžeme se zaměřit na to, co není jen křesťanskou povinností. Přijdeme na mši svatou nejen v neděli a zasvěcený svátek, ale i v obyčejný všední den. Zaměříme se na to, aby vykonávané dobro nebylo konáno s touhou po ocenění a pochvale, i když je to jaksi lidské, ale s touhou udělat radost Pánu Bohu. Na druhou stranu vnímáme, že Pánu Ježíši nejsou lhostejní ani ti, co odešli. I takovým se máme snažit odhalit Ježíšovu totožnost. A to ne ani tak tím, že jim řekneme, co mají dělat, ale že jim ukážeme, co Ježíš dělá a znamená pro nás. Kéž se nám to daří.
