Jednoho dne jel opat s mladým mnichem nakoupit mešní víno. Procházeli vinným sklepem a sklepmistr jim ukazoval veliké sudy. Zastavil se u prvního a řekl: „Tento mi moc radosti nedělá.“ „Proč?“ zeptal se mladý mnich. Muž na něj poklepal a sud zaduněl. „Protože je úplně prázdný.“
Přišli k dalšímu sudu a mladý mnich do něho opatrně ťuknul. Žádné dunění nezaznělo. Mnich se osmělil a pravil: „Tak tento sud vám jistě radost dělá.“ „Kdepak, ten je ještě horší. Sice je plný, ale víno v něm zoctovatělo a nedá se pít,“ postěžoval si vinař.
U dalšího sudu se mu však tvář rozjasnila. „Ale tento, ctihodní otcové, mi dělá velikou radost. Je plný toho nejlepšího vína, jaké tu kdy uzrálo. Z něho vám dám zásoby pro vaše bohoslužby.“
Opat se skromně usmál a pravil: „Nemusíte nás nazývat ctihodnými otci, klidně nás oslovujte bratři, vždyť máme tolik společného.“ „Jak to myslíte, že máme hodně společného? Vždyť já se starám o sudy a vy o lidi,“ podivil se sklepmistr. „Sudy i lidé jsou nádoby a my, stejně jako vy, máme smutek z těch, které jsou prázdné, bolest z těch, které jsou naplněny octem či hořkostí, a radost z těch, ve kterých uzrálo lahodné bohatství,“ zakončil rozhovor opat.
