Text k zamyšlení u příležitosti patrocinia sv. Anežky České, 33. neděle v mezidobí (Lk 21,5-19) | 13. listopadu 2022
V uplynulém týdnu jsme slavili svátek Posvěcení Lateránské baziliky, což je nejstarší papežský kostel v Římě s titulem „Matka a hlava všech kostelů Města i celého světa“. A je zajímavé, že jeho zasvěcení zní „Ježíši Kristu a třem sv. Janům“. Člověk by chtěl trochu závidět, že mají za patrona samotného Krista, ale závidět netřeba. Každá bazilika, kostel či kaple, kde se slaví mše svatá, je chrámem Krista. Svatá Anežka rozhodně nebude žárlit. A jak jsme si řekli nedávno při oslavě posvěcení (hodech), je každý kostel propojen s chrámem našeho nitra. Tedy žádný kostel by neměl význam (možná krom toho architektonického) bez provázanosti s Kristem a těmi, kteří jsou Kristovi.
Dnešní evangelium zní možná děsivě, protože apeluje na naše vědomí pomíjivosti světa. Generacím všech staletí přísluší tato zvěst o pomíjivosti všeho našeho počínání a pachtění, které nemá přesah pro věčnost. Zároveň je plné naděje pro každého, kdo musel, musí a bude muset zakoušet útrapy, pronásledování a katastrofy své doby. Protože za žádných okolností v tom nejsme sami. Je (v tom) s námi ten, kdo je silnější, něž jakékoli zlo, bolest či smrt.
Úryvek začíná předpovědí zkázy Jeruzalémského chrámu. Chrám byl nejposvátnější místo Izraele. Byl místem nejhlubšího setkání s Hospodinem. Přesto byl hned dvakrát srovnán se zemí. Ten první, postavený králem Šalomounem, tak i ten druhý, který stál v Ježíšově době. Podle židovské tradice je zajímavé, že všechny tyto katastrofy, a mnohé další, se děly devátého dne pátého židovského měsíce. Je to den, kdy si Izraelité připomínají ztrátu víry v Boží vedení a propadnutí strachu při příchodu vyvoleného národa do zaslíbené země. Tímto hříchem začalo čtyřicetileté vyhnanství na poušti. V tomtéž čase roku 586 před Kristem byl zničen první chrám a téhož dne roku 70 zničili Římané druhý chrám. Během staletí pak následovaly další katastrofy. Je zajímavé, že to vše vyplývá z nedůvěry v Boha a odmítnutí jeho daru. O druhém chrámu historici vyprávějí, že byl nejkrásnější tři roky před zbořením. Ale lidé, kteří do něj přicházeli, propadli zlu – hněvu a nenávisti.
Bůh ale píše i po křivých řádcích. A jakkoli žádný další chrám nebyl postaven, Bůh sám staví třetí chrám. Ten je zbudován ve všech pokřtěných. Svatý Pavel říká: „Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.“ (1Kor 3,16-17)
Co to pro nás znamená? Nejen péči o kostel, což je záslužné a bohulibé, ale velkou otázku: „Jak pečuji o chrám svého nitra?“ Ten je s tímto místem bytostně propojen. I my žijeme v době velkých útoků na naše vztahy, pomluvy budí strach a rozdělení, Boží přikázání bereme na lehkou váhu. Má-li chrám našeho nitra obstát, musí naše srdce patřit Kristu. Jen on může odstranit nános veškerého zla a učinit ho skutečně krásným. Usilujme o to nejdůvěrnější a nejpevnější přátelství s ním.
