Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční (Lk 24,35-48) | 18. dubna 2021
Svatý otec vydal před třemi lety apoštolskou exhortaci s názvem Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte). Vybízí nás v ní, abychom byli „svatými a radostnými svědky Ježíšova vítězství na hříchem a smrtí.“
Ve věci svatosti připomíná, že ke svatosti jsou povoláni členové každého životního stavu, tedy kněží, řeholníci i laici. Píše, že světec není ten, kdo nikdy nezhřešil, ale ten, kdo hřích poznal, přiznal, litoval a prosil Boha o odpuštění.
Svatost se dá také přirovnat k horolezectví. Člověk se nestane horolezcem pozorováním hory, ale tím, že se vydá ji zdolat. Stoupá krůček po krůčku, a když se mu něco nepodaří, tak to nevzdává, ale pouští se do toho znovu. Ani my se nestaneme svatými pouhým pozorováním svatých věcí a svatých lidí. Ale tím, že se vydáme na cestu svatosti, že denně umožníme, aby Bůh vítězil nad naší hříšností a slabostí. Nezapomeňme, že i když my na svém výstupu „uklouzneme“, Ježíš drží lano, kterým nás jistí.
Papež pak také připomíná, že ke svatosti patří radost. Mnozí si ale postesknou: „Jak se můžeme radovat, když je ve světě tolik zla, nespravedlnosti a bolesti? To všechno jsou přece smutné věci.“ To je pravda, ale také, jak nám vyplývá ze všech velikonočních úryvků z evangelií, je zde s námi Ježíš, který vstal z mrtvých a žije. A stejně, jako byl se svými učedníky, posílá nám svého Svatého Ducha, abychom ani my nebyli sami. Tedy i my se máme z jeho blízkosti radovat.
Jeden kněz dal dětem za úkol namalovat dva obrázky. Učedníky, jak se setkávali se Zmrtvýchvstalým, a nás, jak se setkáváme s Ježíšem dnes. Měly si vzpomenout na chvíle, kdy zakusily Ježíšovu blízkost a pomoc. A pak o tom povyprávět. A jaké bylo jejich svědectví? Některé vzpomínaly, jak se ocitly v nějaké svízelné situaci a obrátily se v modlitbě k Ježíšovi. A dostalo se jim pomoci. Některé něco ztratily, a po modlitbě to našly. Jiné zakusily Ježíšovu pomoc při plnění různých úkolů nebo ve chvíli, kdy se cítily opuštěné a nešťastné. Po modlitbě se jejich smutky změnily v pokoj a radost.
A to je i přání papeže Františka. Abychom nezapomněli, že svatost je pro všechny. Abychom žili s vědomím, že Ježíš je živý a chce žít náš život s námi. A tato blízkost v nás může rozkřesat radost za všech okolností. Nenechejme se uzavřít sobectvím a pýchou, to vede jen ke kritizování a zraňování. Takto nelze být učedníkem, co zvěstuje evangelium. Naopak, když se nám podaří žít s Ježíšem, tehdy si to nenechejme pro sebe a dělme se s ostatními. Ježíš totiž ve světě není přítomen viditelně, ale my sami ukazujeme jeho tvář.
