Text k zamyšlení u příležitosti 8. neděle v mezidobí (Lk 6,39-45) | 27. února 2022
Ve vstupní modlitbě se dnes modlíme: „Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání.“ Tento text získává tváří tvář stávajícím politickým událostem novou naléhavost. Prosíme o pokoj ve světě a o vedení po správných cestách.
Mír a správné nasměrování národů se neobejdou bez pokory a úcty k druhým. To je základ, bez kterého se nedomluvíme v rodině, se sousedy, v obci, natož pak ve světě. Jejich opakem je pýcha a sobectví. Ty jsou kořenem všeho zla, které za příhodných podmínek vyroste do obludných rozměrů. Zaslepí své hostitele a uvrhne jejich život do zkázy. A jak to pak dopadá, vidíme v tragických událostech nynějších dní.
Můžeme my, malí a nepatrní, nějak přispět k tomu, aby se situace ve světě obrátila k lepšímu?
Ježíš hovoří nejprve o slepcích. Nemůže vést slepý slepého. My si hned představíme, kdo by tím jedním i druhým mohl být, ale zapomeneme, že jsme to my, kdo může někoho vést. Každý z nás někoho nějak vede, svými názory a jednáním ovlivňuje. Každý z nás tedy může být i tím slepcem. Toto si máme uvědomit při zpytování svědomí ne jako nějakou tragédii, ale jako příležitost prosit Ježíše: „Pane, uzdrav mou slepotu.“ Prosme o sílu dobře směrovat a ovlivňovat své okolí.
Pak tady máme třísku a trám. Každý má něco v oku. Ale na té naší straně je trám. Ten materiál v mém oku je proto tak veliký, že je tím jediným, co mohu ovlivnit. To jediné, co mohu dát do pořádku, je ten můj problém, to, co zaslepuje mne. Dříví v očích druhých není moje starost.
Do třetice je zde obraz stromu a ovoce. Abych mohl svět kolem sebe uzdravovat, musím přijmout ducha pokory a lásky Kristovy. Aby můj strom vydával ovoce, musím natáhnout kořeny k Božímu prameni. Jedině on může proměňovat a uzdravovat mé srdce, aby strom mého života vydával dobré ovoce. Jak jsme si to říkali v pátek s dětmi. Jedině ve spojení s Kristem mohu učinit svět lepším. To je náš důležitý úkol v dobách prosperity a míru a o to více s příchodem konfliktů a války.
V závěru vstupní modlitby jsme prosili: „… aby církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání.“ Jeden z úkolů církve je zvěstování pravdy o Bohu a zjevování jeho lásky skrze každodenní život nás věřících. Když to propojíme se závěrem evangelia, vzejde z toho jasná výzva: Je čas otevřít naplno pokladnice našich srdcí a rozdávat to nejkrásnější a nejlepší, co do nás Pán vložil a vkládá. Mírnit napětí mezi lidmi lidskostí, kterou nám ukázal Kristus, když se stal jedním z nás.
