Na dveřích kláštera se jednoho dne ozvalo bušení. Jeden podnikatel, celý roztěkaný, přišel s naléhavou žádostí. Ve světě má firmu, ženu, děti, spoustu práce a starostí, žádný čas na modlení, roky přibývají a on ví, že je potřeba se připravit na věčnost, tak že by chtěl na chvíli do kláštera, aby se stal svatým. Ale musí to být rychle, protože povinnosti volají. A opat ať mu pomůže.
„Takže máte málo času a chcete být rychle svatý,“ shrnul opat návštěvníkovu prosbu. „Dobrá, dobrá. Myslím, že vám mohu pomoci. Máme tady nedaleko takovou malou poustevnu, je v ní jen pár mnichů, ale cesta ke svatosti je to zaručená.“
Podnikatel se zaradoval a vyrazil do poustevny. Na druhý den byl však zpátky. „Kam jste mě to poslal?! Jeden mnich je hluchý, druhý na co sáhne pokazí, třetí všechno poplete a čtvrtý všechno zapomene! Vždyť to je na zabití! To je horší jak žena, děti a podnikání dohromady! Jak mám mezi takovými růst v klidu ke svatosti?“
„Rychle,“ usmál se opat, „velice rychle.“
Jsou lidé, kteří nejsou naši nepřátelé, ale přesto se v nás vůči nim objevují nepřátelské pocity. A právě tito naši bližní nám mohou cestu ke svatosti urychlit. To, že se učíme je milovat a přijímat každého takového jaký je, přestože je to těžké, nás vede ke svatosti. Je to zrání v lásce, která překračuje hranice přirozené náklonnosti a sympatií.
