Text k zamyšlení u příležitosti svátku Uvedení Páně do chrámu (Lk 2,22-40) | 2. února 2025
Dnes vidíme starce Simeona a slyšíme jeden ze tří krásných chvalozpěvů, které byly zařazeny do modlitby breviáře. Co vede Simeona k radosti? Zkusme si to vysvětlit příběhem.
Jeden muž vyprávěl, jak poprvé v životě letěl do Austrálie za svými příbuznými. Když se ho pak ptali, co bylo na jeho cestě nejkrásnější, jestli třeba výhledy na moře, hory, západ nebo východ slunce, tak řekl: „Nejkrásnější okamžik byl, když jsem na letišti v tom obrovském množství lidí spatřil svého příbuzného, který tam na mě čekal, aby se o mě postaral. Teprve po setkání s ním, jsem začal vzpomínat na všechny hezké věci, které jsem cestou viděl. Teprve pak jsem se z nich dokázal naplno radovat.“
Simeon byl stařec, který očekával Spasitele. Navíc věděl, že se blíží jeho odchod z tohoto světa. A toto setkání s Ježíšem, který přišel lidstvo vysvobodit z hříchu a smrti, bylo pro něho nesmírnou radostí. Už znal Mesiáše, věděl, že tam, kam se již brzy odebere, má někoho, kdo se o něj postará.
Stejně i pro nás je důležité, abychom v tom „terminálu“, až jednoho dne přistaneme, nalezli našeho přítele Ježíše. I my se můžeme radovat tak jako on. A můžeme se na to připravovat při každé večerní modlitbě, kdy recitujeme Simeonův chvalozpěv: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy…“
Tak jako byl Ježíš přinesen do jeruzalémského chrámu, aby byl představen Bohu, tak i my dnes budeme představovat děti, které se připravují na intenzivní život s Bohem. Toto představování je ale oboustranné. Stejně tak očekává Bůh, že i my jeho představíme našim dětem. Každý podle svých možností. Nejvíce tento úkol leží na rodičích. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. A tady jde o samotnou podstatu dobra. Tedy má smysl dát přednost tomu, aby tyto děti poznali svého přítele Ježíše. Tento úkol leží i na nás ostatních, abychom rodičům pomohli… přímo nebo modlitbou, příkladem.
Poděkujme dnes Kristu, že se dal poznat nejenom Simeonovi, který měl dar vidět očima víry, ale že se dává poznat i nám. Kéž skrze toto přátelství přivádíme ke stejné naději i ostatní.
