Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle velikonoční (Jan 10,27-30) | 8. května 2022
Začněme bačovskou anekdotou. Při procházce po horách pozoroval jeden turista baču, jak si lebedí ve stínu staré, polátané salaše. Nedalo mu to a řekl mu: „Bačo, kdybys víc pracoval a líp obchodoval, mohl bys mít pořádný dům, auto, a jednou za rok jezdit na dovolenou k moři.“ „A co bych u toho moře dělal?“ ptal se bača. „No přece odpočíval, pojídal a popíjel,“ odpověděl turista. Na to bača jen zakroutil hlavou: „Proč bych měl odpočívat jednou za rok někde daleko u moře, když mohu každý den odpočívat, pojídat a popíjet tady, doma!“
I v evangeliu se dostáváme k Ježíšovu obrazu s ovečkami a pastýřem. Nejde ale o nějaké nicnedělání a nestresování… jde o život. Tento obraz (běžný pro tehdejší Ježíšovy posluchače) připomíná, že ovečka zná hlas svého pastýře, následuje ho, důvěřuje mu. Stejně tak i dobrý křesťan upírá zrak na Ježíše. Poznává ho, jde v jeho stopách, třebaže drobnými kroky, a snaží se žít podle jeho příkladu. Proto je důležitý čas, kdy se zastavím a nechám se nasytit „na dobré pastvině“ Božího slova, kdy mu předložím své bolesti, trápení i životní obavy a získám vnitřní pokoj a radost. Toto následování nás vede k opravdovosti a pravdivosti naší víry.
Média nedávno ukazovala panovníka, který se tváří jako křesťan, ale přitom způsobuje utrpení milionům obyvatel. A mohli bychom pokračovat u jiných. Určitě bychom mohli najít i spolubratry či spolusestry, kteří svou víru dávají jen na odiv a žijí odškrtáváním splněných povinností. Kristus nás ale vede k opravdovosti. Máme denně kráčet v jeho stopách, naslouchat jeho hlasu a žít podle jeho příkladu. A když se někdy staneme tou černou ovcí nebo tou ztracenou, nesmíme to vzdát. Jde o to přiznat svou chybu, poprosit o odpuštění bližní i Boha. A on v naší slabosti projeví svou sílu.
Najděme i dnes a v dalších dnech tohoto týdne pár minut, ve kterých se mu svěříme a odevzdáme. Přijměme tu skutečnost – být jeho ovečkou – jako velký dar a užívejme si ho.
