Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí (Mt 16,21-27) | 30. srpna 2020
Jednou přišel za opatem sedlák a pravil: „Slyšel jsem, že vedete v klášteře výbornou školu, chci přihlásit syna.“ Opat se na něho podíval a zeptal se: „Kolik má chlapec roků?“ „Třináct,“ odpověděl sedlák. Opat pokýval hlavou a řekl: „Tak ho přiveďte.“ Na to sedlák pokračoval: „Asi byste měl vědět, že už ho zkoušeli naučit číst a psát, ale zatím se to nikomu nepodařilo.“ Opat pokrčil rameny: „Tak zpočátku bude jen poslouchat.“ Sedlák však pokračoval: „No, on nevydrží dlouho ani poslouchat.“ Opat pozvedl obočí a snažil se vykřesat jiskérku naděje: „Tak snad se to časem naučí.“ Tu ho sedlák dorazil: „No, kdo ví, jak to bude s časem. On totiž rád odpočívá a přijde jen, když se mu bude chtít.“ Opat na to nevěřícně zakroutil hlavou a zeptal se: „Proč ho přihlašujete do školy, když nemá nadání, trpělivost ani píli na učení?“ Sedlák měl jasno: „Už to s ním doma nemůžeme vydržet a chtěli bychom, aby se stal vzdělaným a lepším člověkem.“ Opat se ptal dál: „A nemyslíte, že byste pro to také vy měli něco udělat?“ Tu se sedlák hrdě vzpřímil a říká: „Vždyť děláme, posílám ho přece k vám do školy!“