Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle postní (Lk 15,1-3.11-32) | 30. března 2025
Čtvrtá neděle postní nese název laetare. Ten je odvozen od vstupní antifony „Raduj se, Jeruzaléme“. Ale i celá dnešní liturgie je plná naděje na spásu a povzbuzuje k radosti.
Texty z Písma nám mohou připomínat schody, po kterých jdeme vzhůru. Nejprve starozákonní ujištění, že Bůh s námi počítá, vede nás ke spolupráci. Chce, abychom rozvíjeli to, co nám svěřil. A když se v této postní době o cokoli snažíme, nejde tady o naši dokonalost, o nějaké sebevylepšování, ale spolupráci na Božím díle, o spolupráci se samotným Bohem. A to už je něco.
Potom nám sv. Pavel připomíná znovu, že naše úsilí není jen o nás. Jsme to sice my, kteří si musíme uvědomit špatné vztahy k druhým, k sobě. Ale je to Bůh, který je chce léčit. A my mu to máme dovolit. Přestat se hnát za svými starostmi, plakat na „rozlitým mlékem“, ale přinést své rozbité nitro před oltář, nechat Boha, aby mě přetvářel. Přivést své blízké, své děti ke Kristu, aby jim žehnal a žehnal také naší snaze (pečovat, vychovávat…).
Nakonec tady máme vrchol Lukášova poselství. Tři scény jednoho podobenství. Tři ztracení: ztracená ovce, ztracená mince a ztracený syn. My dnes slyšíme tu třetí scénu. Jak jsme zvyklí ji nazývat „podobenství o marnotratném synu“ či „milosrdném otci“.
Toto podobenství má své zásadní poselství: ukazuje Otcovu bezpodmínečnou lásku k hříšnému synu. „Marnotratnému“ vrací důstojnost a „spravedlivého“ zve ke stejnému milosrdenství, jako má Otec. Jinak by zůstal ve svém reptání proti hostině sám venku. A to by bylo pro něho fatální. Je dobré si všechny nuance podobenství čas od času znovu prorozjímat.
My se ale dnes podívejme na ty dva syny – dva ztracené syny. Jeden se snažil, druhý ne. Jeden byl doma, dělal všechno, co měl, ale byl doma otrokem – z donucení. Druhý si postavil hlavu, chtěl být svým pánem a nedopadl dobře. A pak je zde hlavní postava – milosrdný otec. Miluje oba syny. Podstatou je fakt, že s Bohem se nedá obchodovat. Ani náš zbožný život nemůže součást obchodu. „Přece jsem zatnul zuby, byl jsem u zpovědi, snažil jsem se, tak si zasloužím Boží přízeň.“ Ne. Nemám se snažit proto, abych něco dostal, ale proto, že jsem milovaným Božím dítětem.
A vše, co dělám, to, že se modlím, že jsem na mši svaté, přijímám svátost smíření, svaté přijímání, dělám proto, že tím odpovídám na Boží lásku a přijímám ji. A když už jednou jsem Božím synem, Boží dcerou, chci jím být, jí být, dobře.
