Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Narození Páně (Jan 1,1-18) | 25. prosince 2020
Potkají se dvě maminky. Jedna židovská a druhá křesťanská. Křesťanka hrdě vypráví o tom, že její syn začal studovat teologii. „Vkládáme do něho veliké naděje, protože je velmi nadaný,“ vypráví nadšeně. „Co tím myslíš?“ ráda by věděla její židovská přítelkyně. „No, kdyby všechno dobře dopadlo, mohl by se stát třeba biskupem,“ přemýšlí křesťanka. „A to je všechno, čeho by mohl dosáhnout?“ zjišťuje Židovka. „No, kdyby měl nadprůměrné schopnosti, mohl by se stát i kardinálem a kdo ví, třeba i papežem!“ zasní se křesťanská matka. „A výš už by to dotáhnout nemohl?“ nedá pokoj Židovka. „A co víc bys ještě chtěla? To by se měl stát samým Pánem Bohem?“ zlobí se křesťanka. „A proč ne,“ opáčí židovka. Jeden z našich chlapců už to dokázal.
Dnes slavíme narození Ježíše Krista. Lidé na něho mají různé názory. Pro některé je to obyčejný, dnes už nezajímavý člověk, pro některé důležitá historická postava, jiní třeba historické souvislosti zpochybňují.
Kým je Kristus pro nás, pro křesťany? Na tuto prostou otázku mohou být různé odpovědi. Je to Boží Syn, Spasitel, milující přítel. Ježíš sám o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Skrze mne se můžete přiblížit k Bohu, poznávat jeho tajemství a připravovat se na věčnost.“
Můžeme říci, že je to veliký dar, který jsme dostali od Boha. Dar, který může dát smysl našemu životu a učinit nás šťastné. Ale nic není jenom tak.
Jedni rodiče se bavili o tom, jak je těžké děti obdarovat, jak si ničeho neváží a radost z drahého dárku trvá jen krátkou chvíli… Je to těžké. Ale vděčnost to nemá jednoduché u všech generací. Jak často i my dospělí přehlížíme velké dary kolem nás. A někdy se stane, že ten nejdůležitější dar od Boha odložíme stranou a někdy vůbec nerozbalíme. Z oslav narození Božího Syna uděláme čas uklízení, nakupování, hodování a zábavy. A pro všechno to rozptýlení nám nezbude čas na setkání s Ním.
Jeden malý chlapec slavil 6 let a rodiče pozvali jeho kamarády i s rodiči k posezení. Bylo tam mnoho sladkostí, bazén, trampolína, různé hry. Když oslava skončila, ptali se rodiče syna, jak se mu líbila. Chlapec byl rozčarovaný: „Všichni jedli, pili, hráli si, ale se mnou si nikdo moc nepovídal, popřáli mi, a pak už na mě neměli čas.“
Jako křesťané vyznáváme, že Ježíš je skutečný Boží Syn. Bůh nám ho dal jako nejvzácnější dar. Jako projev a důkaz své lásky. Nedovolme, aby nás nic z toho kolem pohltilo natolik, že bychom zapomněli tomu nejdůležitějšímu daru věnovat pozornost. Že bychom si neudělali čas k rozhovorům a setkáním s oslavencem.
