Text k zamyšlení u příležitosti 27. neděle v mezidobí (Mt 21,33-43) | 4. října 2020
Touha po věcech a jejich vlastnění nás provází od našeho narození. Jedna z prvních slov, která člověk začne pravidelně používat, jsou: „to“, „chci“ a „moje“. Člověk si chce přivlastnit věci, místa, lidi a, jak čteme v dnešním evangelijním úryvku, i pravdu o Bohu.
Vinicí, o které se tam píše, je vyvolený národ. Vinnou révou je pravda o Bohu. Jejím plodem je spása člověka. Velekněží a starší lidu si chtějí tuto vinici s révou přivlastnit. Chtějí stanovovat pravidla a rozhodovat o tom, kdo bude spasen a kdo bude zavržen. Není divu, že když přichází Ježíš, přítel celníků a hříšníků, narušitel soboty a zažitých tradic, začnou ho nenávidět, pronásledovat, a nakonec ho zabijí.
Do podobné pozice se můžeme dostat i my. Nikdo z nás není ušetřen pokušení přivlastnit si aspoň kousek té svěřené vinice. Tedy žít a hlásat víru podle svých představ. Pak se ale může stát, že se od víry posuneme k pověře a bludům. Že se vzdálíme od Ježíšova učení. Takové jednání nás vede k pýše a sobectví, k rozdělení či nenávisti. Náboženské války minulých století jsou toho smutným důkazem.
Ale i dnes se objevují bludy a bludaři. Když církev zjistí, že je jejich hlásání v rozporu s učením Krista, vyzve skrze biskupy věřící, aby si na to dávali pozor. A co udělají lidé? Někdo poslechne, jiný raději uvěří pochybným sektám, prorokům a zprávám z internetu. Jedinou obranou proti takovým bludům a pověrám je vzdělávání ve víře, živý vztah s Ježíšem a pravidelné scházení ve společenství farnosti (církve). Zde ale často nastává problém.
Někteří lidé říkají: „Víte, já do kostela nechodím, ale věřící jsem. Jen žiju víru takovým svým způsobem.“ Je to pýcha, co člověku namlouvá, že je středem všeho a že mu nikdo nemá právo říkat, co je pravda – pravda o Bohu. Bůh se stal člověkem, aby nám v Ježíši Kristu sám sebe zjevil. Toto zjevení je dokončeno, víme vše, co potřebujeme znám ke spáse. Jsou ale lidé, co Bibli považuji za soubor moudrých citátů, ale už ne za Boží slovo. Chtějí být svobodní, a myslí, že svobody dosáhnou, jen když nebudou nikoho poslouchat.
Pán Ježíš ví, co je v člověku, a proto se už zde na zemi za nás modlil: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17, 20n).
Přeji tedy nám všem, abychom svým jednáním podpořili tuto Ježíšovu touhu. Kéž jsme dobrými správci všech Božích darů a tajemství, které jsou nám svěřeny, kterým učíme další generace. Kéž rozvíjíme obranyschopnost vůči všemu škodlivému tím, že se budeme ve víře vzdělávat, budeme prohlubovat vztah s Ježíšem a budeme zakoušet, že jsme součástí farní rodiny i celého těla církve.
