Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí (Mt 22,34-40) | 25. října 2020
Miluj Boha nade vše a bližního jako sám sebe. Když by nás někdo zkoušel, co je ve víře nejdůležitější, určitě bychom obstáli, protože bychom řekli, že láska. Nicméně, brzy ztroskotáme, když přijde na to, jak tato nejdůležitější přikázání lásky naplňujeme. A můžeme namítat: „Copak mohu milovat někoho, kdo je zlý nebo mi jsou cizí jeho postoje?“
Hledejme odpověď u jedné ženy, jejíž syn se vydal špatnou cestou. Pil, kradl, choval se násilně. Jeho matka byla několikrát předvolána k výslechu. Když se jí tam ptali, proč se syna nezřekne a proč mu pomáhá z problémů, odpověděla: „Protože ho znám od jeho početí. Vidím, jak se na mě poprvé podíval, jak se na mě poprvé usmál, udělal první krůček do mé náruče. Znám ho i z té dobré stránky, na kterou teď zapomněl, ale o které věřím, že se na ni rozpomene a že se k ní jednoho dne vrátí.
A stejně tak nás zná Bůh. Ví, kolik dobra a krásy je skryto v každém z nás. A chce nám pomoci to dobré a krásné v nás probudit a rozvinout, aby se náš život stal šťastným.
A ví, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je setkání s láskou. Proto nás zve do vztahu s ním. Do láskyplného vztahu, který nás naučí správně milovat své okolí.
Jak to uskutečnit nám napoví příběh. Jednoho letního večera vycházel opat z kostela. Na schodech zaslechl mladý pár, který se loučil slovy: „Miluji tě.“ Když si všimli, že je opat zaslechl, zůstali stát v rozpacích. Opat se na ně usmál: „Je krásné, jak se loučíte,“ a dal se s nimi do řeči. Během hovoru se mladí lidé osmělili a zeptali se: „Není vám samotnému smutno? Neschází vám v životě milostná vyznání?“ Opat se na ně podíval a pravil: „Ale vždyť já dostávám milostné vyznání každý den. Kdykoli při proměňování pozvedám Ježíše v eucharistii, vnímám jeho slova: ‚Můj synu, miluji tě.‘ A to mě činí šťastným.“
A stejně jako onomu opatovi, zní toto vyznání i každému z nás. Abychom mohli naplnit lásku k bližnímu, musíme nejprve každý sám Boží lásku přijímat. A zvláště při každém proměňování zní toto Boží vyznání pro nás: „Můj synu, má dcero, miluji tě.“ Když dovolíme Kristu, aby nás zahrnoval svou blízkostí a láskou, budeme i my sami schopni milovat.
Na závěr si musíme ještě uvědomit, že zde nejde jen o slova. Nejde o to nechat se citově rozechvívat. Jde o to si uvědomit, co Bůh pro mne konkrétně dělá. A jak také já mohu zcela konkrétně „umývat nohy“ svým bližním. Kéž se nám to třeba po malých krůčcích daří.
