Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí (Mk 7,1-8.14-15.21-23) | 29. srpna 2021
Je zajímavý jev při svátosti smíření, když někdo přijde po roce a více, má pocit, že nemá žádné velké hříchy. Snad jen to, že v pátek občas jedl maso. Takový člověk si není ničeho zlého vědom, je vlastně sám se sebou spokojený a žádné hříchy si nepřipouští. Je to snad projev svatosti? Tušíme, že jistě ne. Zmíněný hřích není ničím závažným oproti tomu, co si dotyčný neuvědomuje. Podobně jsou na tom i farizeové, kteří zkoumají malichernosti, ale velkého nebezpečí a zla ve svém nitru si nevšimnou. A proto je Ježíš napomíná.
To napomenutí má pak přesah i pro nás. Je zde Boží výzva, abychom se nezapomněli zamýšlet nade vším, co je skryto v našem srdci. Písmo svaté nám nastavuje zrcadlo. Vyjmenovává celou řadu špatností, které mohou protnout život každého z nás. Proč? Abychom si uvědomili, že jsme špatní? Neznamená to, že jsme špatní lidé. Záleží jen na tom, jak s objevenými špatnostmi naložíme.
V jednom letáku se psalo, že člověk vyprodukuje kolem pěti set kilogramů komunálního odpadu za rok. Pokud by si ho nechával v domácnosti, změnila by se za chvíli ve velmi nevábné místo. Když ho však poctivě a pravidelně vynáší, je jeho dům čistý a v pořádku.
A podobně je tomu i v duchovním životě. Ať chceme nebo nechceme, napadají nás zlé myšlenky a potkávají špatné pocity. Někdy je to pokušení zlého ducha, někdy důsledek nespravedlnosti, kterou zakusíme, někdy zranění, které nám působí druzí lidé svým jednáním. To vše v nás probouzí hněv, smutek, závist a další zlá hnutí. A s nimi je potřeba naložit jako s odpadem. Obyčejné odpadky házíme do koše. Podobně i malá pokušení máme hned odevzdávat v modlitbě Pánu. Větší věci se musí odvézt na sběrný dvůr. Větší problémy je potřeba vložit do svátosti smíření. A pak jsou nebezpečné odpady. Těmi mohou být v životě veliká zklamání, zranění, která nám způsobila lidská zloba a nenávist. Když nám něco takového otráví život, je nutná speciální pomoc. Té se nám dostává třeba v duchovních cvičeních, kde máme čas vše Pánu odevzdat. Pro duši člověka je také důležité dobré prožívání každé mše svaté. Její osvobozující a uzdravující moc se projeví v životě těch, kdo ji prožívají jako živé setkání s Ježíšem, kdo ho prosí o důležité záležitosti. Často dáváme intence za naše zemřelé. A je to dobře. Ale měli bychom také prosit za aktuální problémy, za uzdravení mezilidských vztahů či zraněných srdcí.
„Všechno to zlé vychází z nitra člověka.“ Kéž by i dnes při mši svaté z našeho nitra odešlo všechno zlo a vstoupila Boží milost a láska. Odevzdejme Pánu to, co do našeho života nepatří, a on nám dá vše, co by v něm nemělo scházet.
