Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí (Jan 6,41-51) | 11. srpna 2024
Stále zažíváme uprostřed Markova roku Janův evangelijní „ostrov“, kde se nám Ježíš dává poznat jako chléb života. Dnes třetí část.
Začátkem srpna bylo Međugorje místem mezinárodního festivalu mládeže – Mladifestu. Části programu přenášela i TV Noe a v rámci jedné reportáže kladla náhodným účastníkům otázku, co pro ně znamená víra. Zazněly odpovědi: „Víra pomáhá v těžkých časech. Víra je něco, na co se mohu spolehnout, něco, co je správně. Víra mi dává sílu a nejsem sama. Víra je návod na cestu životem.“ Jedna účastnice šla ale v myšlenkách dál a řekla, že věřit můžeme mnoha věcem. A že pro ni je důležitý Ježíš, který jí pomáhá být silnější. Tedy nikoli samotná víra, ale Kristus – Bůh. Co je ale ta zmiňovaná víra? Přemýšlel jsem nad stejnou otázkou a uvědomil jsem si, že víra je mostem. Můžeme si ji představit jako most, který mě propojuje s pevninou, s pramenem všeho bytí a dobra – s Bohem. A zároveň je mostem, který mě skrze Boha propojuje s ostatními. Už nejsem ostrovem, ale součástí toho organismu, který Ježíš nazývá svým tělem.
V dnešním úryvku evangelia se Ježíš dává poznat jako „chléb z nebe“. První, co nás napadne, je, že hovoří o eucharistii. Ano, ale nejen. Ježíš hlavně mluví o sobě. On jako celek je tím chlebem. On v církvi, on v Písmu, on ve svátostech. A naše víra – ten zmiňovaný most – nás s ním propojuje. Jsme připojeni k pramenu života. Budeme-li z něj „jíst“ – čerpat, budeme žít navěky. Most – naše víra nám ukazuje směr životní cesty a zároveň nabízí veškerý pokrm pro duchovní život: společenství církve, Boží slovo, svátostiny a svátosti, jejichž pomyslným vrcholem by mohla být eucharistie.
Tento duchovní most ale působí, že jsme skrze Krista propojeni i s ostatními. A pokud jsme tedy součástí tohoto Kristova těla, dostáváme podíl jeho životodárné činnosti. V pátek jsme slavili svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, židovské ženy, která se stala křesťankou. Dosáhla doktorátu filozofie a dále hledala Boha skrze díla největších myslitelů. Největší vliv na ní ale měla žena jejího kolegy, který zemřel. Když viděla, jak tato vdova nalézá v modlitbě u kříže sílu pro svůj život, hluboce ji to zasáhlo a přivedlo ke Kristu. Takto i my se můžeme stát pro mnohé živým chlebem, který sytí hlad po Bohu. Když přijímáme Ježíše všemi možnými způsoby jako denní chléb, sami se duchovním pokrmem stáváme. Ze zachráněných mohou být zachránci světa.
Moji milí, máte hlad? Myslím ten duchovní… Mějme… a nechejme se sytit Ježíšem a zároveň se staňme i pokrmem pro druhé.