Text k zamyšlení u příležitosti 27. neděle v mezidobí (Lk 17,5-10) | 2. října 2022
Začněme dnes u Kryštofa Kolumba. Na základě různých teorií dospěl k přesvědčení, že by se dalo do Indie doplout severní cestou. S nadějí, že by to mohlo jít, a vírou, že to dokáže, se vydal na moře. Plul několik týdnů a víra, že se to zdaří, se postupně rozplývala. Tajil námořníkům vzdálenost, kterou upluli, aby nepropadli opaku víry – naprostému zoufalství, že to nezvládnou a že už se nikdy nebudou moci vrátit. Podle latinského přísloví „Dum spiro, spero!“, „Dokud dýchám, doufám!“, vytrvale plul kupředu. A pak se objevil v moři kus dřeva, pak ptáci a nakonec ostrov. S každým znamením života víra Kryštofa i jeho posádky sílila, a nakonec je přivedla k objevení nového kontinentu.
Když Ježíš hovoří o víře, přirovnává ji k semínku hořčice. Učedníci si mysleli, že s vetší dávkou víry bude život jednodušší. Že vše půjde jaksi samo. Ale Ježíš vysvětluje, že stačí jen nepatrné množství, aby se mohly dít velké věci, Boží věci. Tak, jako se hořčičné semínko rychle a bohatě rozroste, stejný děj můžeme zakusit i my.
Ježíš pak povídá o služebníkovi, který se stará o svého pána. Co tím chce říct? Víra není majetek, který si můžeme pořídit a v jeho síle konat zázraky. Víra je impuls, který nás vede k novým kontinentům. Je to motiv, abychom udělali vše, co jsme povinni udělat. Abychom dali Bohu všechen čas a pozornost, aby pak on mohl na nás pracovat a skrze nás působit.
Pokud přijmeme tuto výzvu, může hrozit ještě jedno nebezpečí. Necháme vírou vést, ale místo na hloubku se začneme soustředit na šíři záběru. Naše duchovní úsilí se zaměří na plnění náboženských úkonů (na jeho množství), místo abychom se soustředili na intenzivní setkání s Ježíšem, který se chce dotýkat našeho srdce.
Jedna hledající žena přicházela do kostela a jen tam tak seděla. Vnímala, že se tam skrývá veliké a krásné tajemství, a postupně se mu v tichu a klidu odevzdávala. Tuto důležitou chvíli však utnula jistá zbožná duše, která si k ní přisedla a povídá: „Co tu jen tak sedíte. Měla byste se modlit.“ Pak ji předala nakopírované modlitby, růženec, ukázala litanie a přidala ujištění, že když to zvládne každý den odříkat, Pán Bůh se o ní postará. Dobře myšlená rada tak pohřbila dobré dílo, které pozvolna klíčilo.
Ano, víme, že je růženec mocná modlitba, známe krásu dalších textů. Ale Kristus žádá víc než uspokojivý pocit, že jsme udělali něco dobrého, že jsme si splnili povinnost. Chce se s námi při modlitbě setkat. Chce, abychom zakusili jeho lásku a moc, chce, abychom načerpali sílu k dalšímu životu. To je cíl modlitby. Veškeré modlitby a pobožnosti jsou pomocníkem pro setkání s Bohem, nikoli cílem.
Proto se ptejme, zda jsme se při modlitbě opravdu setkali s Bohem. Je to náročný, ale důležitý úkol. A pokud bychom s prorokem naznali, že je Bůh vzdálený, že snad potřebujeme „více víry“, vzpomeňme si, že jen chce, abychom mu dali více svého času. Času, ve kterém se naše vyprahlé srdce setká s jeho srdcem milujícím.
