Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti sv. Petra a Pavla, patronů naší farnosti (Mt 16,13-19) | 27. června 2021
V prvním letošním čísle farního časopisu Klíč jsem vysvětloval náš farní znak. Ten sestává ze tří symbolů podle zasvěcení našich kostelů. Zaměřme se na zasvěcení našeho farního kostela, které zároveň ukazuje dva hlavní patrony naší farnosti. Tedy svatého Petra a Pavla. V pátek jsme s dětmi probrali ty nejznámější atributy těchto světců – klíč a meč. V našem farním znak jsou však použity atributy méně známé, které zároveň nacházíme i na oltářním obraze.
Petr drží kostel a Pavel otevřenou knihu. Kostel je symbol církve. Ve všech světových jazycích se kostel i církev řeknou jedním slovem. Proto i každá budova kostela symbolizuje „svatbu“ církve. Na našem oltářním obraze vidíme nejen to, jak první papež církev drží, ale zároveň ji předkládá (pozvedá ke) Kristu. Ježíš je ten, kdo církev činí svatou, kdo prvnímu z apoštolů pomáhá dělat správná rozhodnutí a nacházet v nových časech stále nové cesty směrem k věčnosti. Otevřená kniha v rukách apoštola Pavla je symbolem Božího slova, které je jím přijímáno a s velkou horlivostí hlásáno.
My si z těchto postav i z dané symboliky můžeme vytvořit krásný a účinný program ve třech bodech pro další život naší farnosti – farní rodiny.
Nejprve zde máme dva naprosto odlišné apoštoly, které slavíme v jednom svátku. Petr, který byl vyvolen v rámci dvanácti, a Pavel, který byl povolán odděleně zcela zvláštním způsobem. Každý je jiný, přitom jsou oba tak důležití pro církev. Jeden byl veden Kristem tváří tvář spolu s ostatními učedníky. Řádnou cestou. Druhý byl povolán později a vyučen zcela mimořádně. Oběma bylo změněno jméno, začal jim nové život. První byl Šimon, druhý Šavel. Oba jsou důležitými sloupy církve, i když měli vůči sobě výhrady. Tito jsou zvoleni za patrony naší farnosti. A my si můžeme uvědomit, že i nás Bůh vede sice ke stejnému cíli, ale každého svou cestou. Je jen jedna svatost, ale není na ní jeden recept. Usilovat o svatost mimo jiné znamená vzít svou náturu, své schopnosti, svá obdarování a nabídnout je ve prospěch Božího království. Každý z nás je důležitý. To, co mohu udělat pro Boží království já, v tom mě nikdo nezastoupí.
Jako druhý bod zvýrazněme onen kostel držený apoštolem Petrem. Naše dokonalost je dokonalost Boha. Naše svatost je Boží svatost v nás. Spoluprací s ním a přebýváním v jeho blízkosti jsme proměňováni. Proto s vděčností využívejme každé příležitosti, kde se s ním můžeme setkat. Na prvním místě tehdy, když Bůh přichází ve mši svaté na oltář, nedávejme mu podmínky, nenechávejme ho čekat, ale dejme mu svůj čas.
Do třetice přijměme svatým Pavlem hlásané Boží slovo. Jsme těmi, kteří jsou stavbou i staviteli. Jednak jsme slovem Božím živeni a budováni, jednak jsme jeho hlasateli. Nedovolme, aby jakákoli naše lidská uzavřenost, zatrpklost, pýcha nebo sobectví stáli v cestě naší výpovědi. Kéž celým svým životem, na přímluvu našich svatých apoštolů a patronů, ukazujeme svému okolí Boží moudrost a krásu.
