Žili, byli, jednou v nebi dva andělé. Jeden z nich byl velmi přátelský a otevřený, druhý byl uzavřený a pořád vyhledával samotu. Dovedete si představit, jak si asi rozuměli.
Jednoho dne si je Pán Bůh zavolal. „Už toho mám dost. Dlouho se na vás dívám a vidím, že se spolu vůbec nebavíte. A když se máte potkat, přeletíte raději na druhou stranu oblaku. To se v nebi nedělá.“
Andělé byli, až na svou povahu, docela fajn bytosti, a tak hned spustili, že je jim to líto a že se polepší, no znáte ty řeči.
Pán Bůh je poslouchal, a spokojeně přikyvoval hlavou. „No jo, no jo. Samozřejmě, že se polepšíte a už jsem vymyslel jak. Shodím vás oba na zem a za pokání půjdete zpátky do nebe pěšky.“ A jak řekl, tak udělal. Vysvětlil jim cestu a přivedl na okraj nebe. Dal každému křížek na čelo a pak šup s nimi dolů.
Všechno by možná dobře dopadlo, ale co se nestalo. Andělé dopadli na zemi na hlavu. A v tu ránu zapomněli na cestu, po které měli jít. Sotva zatlačili boule povídá ten do sebe uzavřený. „Co budeme dělat?“ „Někoho se zeptáme,“ děl na to ten otevřený. „Vždyť nikoho neznáme!“ „Tak se s někým seznámíme.“ „Blázníš?! Vždyť nevíš, na koho tu můžeš narazit. Do toho já nejdu.“
A v té chvíli se rozešli. Život uzavřeného se změnil v útěk před všemi bytostmi toho světa. A cestu do nebe nenašel. Otevřený anděl na tom však nebyl lépe. Jeho život se rozplynul v neustálém povídání a seznamování a k cíli svého putování také nedospěl.
Když se andělé dlouho nevraceli, začal se o ně zajímat Pan Bůh. Když zjistil, jak se věci mají, rozhodl se, že jim dá ještě jednu šanci. Oba milé anděly vzal za límec a spojil v jedno. „Teď budou muset spolupracovat,“ řekl si. Jejich život se nepromrhá prázdným tlacháním ani schováváním do samoty. Jeden druhého pohlídají, a tak dospějí k cíli svého putování – k nebi. Nakonec toto spojení dvou rozdílných andělů nazval člověkem. Od té doby uplynulo mnoho let. A lidé postupně zapomněli, že jsou andělé, kteří se mají sami se sebou domluvit, aby nalezli cestu domů – do nebe.
