Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle adventní (Lk 3,10-18) | 15. prosince 2024
Jedna stará žena z tradiční křesťanské rodiny vyprávěla, jak v padesátých letech poslali s manželem syna studovat vojenskou školu. Chtěli, aby se mu díky tomuto vzdělání vedlo lépe. Když se chlapec vrátil, měl sice diplom, ale také se nadchl pro ateismus. To bylo pro rodiče veliké zklamání a byl kvůli tomu doma neklid a dohadování. Jednou syn onemocněl. Šel k místnímu lékaři, ale nepomohlo to, bylo mu stále hůř. Rodiče chtěli zavolat kněze, aby se za něj pomodlil. Syn byl ovšem proti: „Žádné modlení! Zavolejte pořádného doktora z města, ať se o mě postará.“ Tak přivezli doktora z města. Ten ho prohlédl, poslechl, vytáhl nějakou ampulku, natáhl z ní do injekce, a podal mu látku do žíly. Mladý muž byl spokojený, když viděl, jak rodiče napjatě doktora sledují. Řekl jim: „Dobře se dívejte, jak léčí vystudovaný odborník v moderní době.“ Pak se obrátil na lékaře: „Pane doktore, a co budeme dělat dál?“ Doktor se na mladíka podíval a se zcela vážnou tváří řekl: „Dál už se budeme jenom modlit, aby ta léčba zabrala.“
„Co budeme dělat dál?“ Podobná otázka zaznívá i v dnešním úryvku evangelia: „Co máme dělat?“ Evangelium i životní příběh nám vzkazují: „Nespoléhej jen na sebe, na vědu, ale všechno dělej ve spolupráci s Bohem.“
„Co máme dělat?“ je důležitá otázka. Je ale důležité, kdy ji položíme a komu ji položíme. Jestli na začátku svého díla, nebo až na konci, když něco nevyjde a my si s tím nevíme rady. A jestli se radíme jen sami se sebou, s lidmi, nebo jestli hledáme radu u Boha.
Známe to z rodičovství. Prarodiče vyprávěli, jak se pohádali s mladými, kteří nechtěli poslouchat jejich rady. Chtěli děti vychovávat jinak, po svém. Když ale začaly problémy, přišli pro radu. Co ale radit, když už je zaseto a je třeba sklízet. Ano, není dnes možné vychovávat jako před padesáti lety. Ale principy zůstávají. Nebo žena, kterou jsem navštěvoval, se mě ptala: „Pane faráři, kde jsme udělali chybu, že ty naše děti nechtějí chodit do kostela? Nebyl čas. A když už jsme čas měli, nechtěli nás poslouchat.“ Víru nelze stavět na poslušnosti. Ale na každodenních krůčcích osobního příkladu od nejútlejšího věku. Nebo jiná nemocná: „Jak já bych chtěla být v kostelíčku, ale nemám se tam jak dostat. Už tam nedojdu.“ Tak jsem se ptal, proč neřekne dětem. „Ale, před nimi kostel nesmím ani vzpomenout.“ Ano, je důležité se ptát před tím, než začneme jakékoli životní dílo.
Ale přesto je tady naděje. Jan Křtitel radil i těm, kteří byli ztracené existence: celníkům, vojákům okupační armády. Co jim radí? „To, co děláte, dělejte ve shodě s Božím zákonem. Buďte spravedliví a nedopouštějte se násilí.“ Nikdy není pozdě začít dělat něco dobře. To znamená, dělat to ve shodě s Boží vůlí. Protože když se rozhodneme a vydáme se správným směrem, Bůh nám ukáže cestu, která povede ke správnému cíli. A čím dřív to uděláme, tím lépe pro nás.
Na závěr nejdůležitější myšlenka dnešního evangelia: „Co mám já udělat, abych byl připraven na setkání s Mesiášem?“ Abychom byli připraveni stát Bohu tváří v tvář, je třeba s ním být i nyní. Kolik svatých potvrzuje, že když přeskládáme své priority a dáme na první příčku věci Boží, bude vše ostatní na správném místě, bude i můj život šťastný. I svatý Pavel připomíná, že radost pramení z toho, když vše předložím Bohu v modlitbě. Dnes je radostná neděle. Kéž jsme i my radostné Boží děti. Ne ty „pubertální“, které se ptají otráveně: „Bože, co po mě zase chceš?!“ Ale ty, které v něm vidí toho nejlepšího přítele. Tak tedy: „Pane, co mám dělat?“
