Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Lk 13,22-30) | 21. srpna 2022
„Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ Tak zní naléhavá výzva dnešního evangelia. Při té příležitosti nás může napadnout: Je možné, že by Bůh stvořil krásné, dokonalé nebe, ke kterému vedou jen malá dvířka, takže můžeme sice nahlédnout, ale nemůžeme projít dovnitř? Mohl by Bůh připravit odměnu, na kterou dosáhne jen několik dokonalých, mezi které nebude jen tak se dostat?
Při hledání odpovědi je důležité si uvědomit, že těmito dveřmi ke spáse je sám Pán Ježíš, který v desáté kapitole Janova evangelia říká: „Já jsem dveře.“
A jestli tyto dveře jsou malé nebo velké, záleží na nás. Pro pokorného člověka, který si Krista váží, pro kterého je Kristus veliký, pro toho budou i dveře do nebe široké. Ale pro člověka, který má na prvním místě sebe a Krista nechává někde vzadu, tomu se brána zužuje. V pýše se pak úplně ztrácí, stává se neprůchozí.
To, co je zde důležité, je náš postoj ke Kristu. Náš vztah s ním určuje průchodnost dveří. Pomozme si v našem tématu ještě příběhem.
O jednom poustevníkovi se vyprávělo, že může nahlédnout do budoucnosti. I přišel za ním muž, který měl jedinou otázku: „Co se mnou bude po smrti?“ Poustevník se mu dlouhou dobu díval do očí a pak řekl: „Přijď zítra v tuto dobu a uvidíme, jaké mi dá Pán poznání.“ I přišel muž, jak bylo řečeno, a když zbožně pozdravil, napjatě očekával, co poustevník poví. Ten ještě chvíli tiše seděl pohroužen v rozjímání a pak začal mluvit: „Modlil jsem se za tebe, a když jsem usnul, viděl jsem tvou duši, jak se po smrti odděluje od těla a vydává se až na konec světa. Když se k němu začala blížit, spatřila miliony duší, které tam stály a bály se jít dál. I protlačila se dopředu a také zůstala nehnutě stát. Před ní se prostírala nekonečná hlubina. Strach sevřel každého, kdo jen pohlédl k jejímu okraji. A z této hlubiny se ozval hlas, který patřil Kristu: „Můj synu, pojď dál. Neboj se a skoč, mám pro tebe připravenou náruč.“ „A skočil jsem?“ zeptal se dychtivě muž. „Nevím. Probudil jsem se,“ pokrčil rameny poustevník. „Tos nemohl ještě chvíli spát,“ povzdechl si mrzutě muž. „Mohl, ale Pán mi nezjevil tvůj konec, protože ten je stále ještě ve tvých rukou. Pokud se naučíš vnímat Kristův hlas, důvěřovat mu a poslouchat ho, věřím, že budeš mít na konci dost víry k tomu, abys ho uposlechl, až tě zavolá, a dosáhl tak věčné spásy. Když ne, tušíš, co se může stát.“
Vnímat Kristův hlas, důvěřovat jeho slovům a jednat podle nich. Tím vším budujeme s Kristem vztah, to všechno nás připravuje na věčnost. Čím jsme mu blíž, tím více si uvědomujeme svou nepatrnost a jeho velikost, tím více se nám otevírá brána do věčnosti.
