Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí (Lk 10,25-37) | 10. července 2022
Evangelium hovoří o polomrtvém chudákovi, který leží v prachu cesty. Kdo jde kolem, ten se mu vyhne. Až na Samaritána, kterému je toho člověka líto. Jde a prokáže mu milosrdenství. Nejde ani tak o toho polomrtvého, ale o toho, kdo mu pomůže. Do role toho, kdo se zachová jako bližní, staví Ježíš opovrhovaného člověka s pokřivenou vírou. Ten se paradoxně zachová správně, ten je nám dán za vzor.
Ježíš nás vybízí, abychom nehledali, kdo si naši péči a zájem zaslouží. Naopak, vede nás k těm, kdo nám to s největší pravděpodobností nebudou moci nikdy vrátit. K tomuto postoji se nechejme inspirovat ještě příběhem.
Zemřela jedna stará žena a děti si rozdělovaly její pozůstalost. Když si rozebraly všechny cenné a hezké věci, zůstalo v bytě ještě veliké staré křeslo. Nebylo ani hezké, ani pohodlné, a nikdo o něho nestál. Sourozenci se tedy domluvili, že ho vyhodí. To se však nelíbilo jedné vnučce, které přirostlo k srdci, protože mu v něm babička čítávala pohádky. Uprosila tedy maminku, aby si ho vzaly domů. Když se doma pustily do čištění, nalezly poklad. V křesle byl v pevném obalu krásný a vzácný obraz. Z přiloženého psaní se dozvěděly, že ho tam za války ukryl dědeček, který pak zemřel v pracovním táboře.
Podobně jako v tom křesle, i v každém člověku je skryto něco krásného a vzácného. Každé narozené miminko je hezké, protože je stvořené k Božímu obrazu. Ale pobytem ve světě, různými zraněními, zklamáním, trápením, jeho krása a podobnost s Bohem vyhasíná. Obraz Boží je v nás zanesen prachem života. Ale to neznamená, že by se úplně ztratil. Jen čeká na objevení a vzkříšení.
S událostí z evangelia se tak často nesetkáme, ale duševně či duchovně zbídačelých můžeme mnoho. Mohou být ztrápení pomluvami, zlými řečmi, výčitkami nebo nadávkami. Mohou žít ve smutku, osamocení a trápení. A potřebují někoho, kdo jim by do ran nalil olej, kdo by je obvázal a pomohl k uzdravení.
Co může být tím biblickým olejem? Může jím být omluva za spáchané křivdy či vlídné slovo útěchy. Obvazem je každý dobrý, laskavý skutek, kterým druhému projevíme svůj zájem a svou lásku. Hostincem může být kostel nebo třeba společenství přátel, kam zraněného doprovodíme či přineseme ve svých modlitbách. Když takto pomáháme, nevíme, jestli nám někdy naši lásku oplatí. Naší odměnou však může být naděje a radost, že s Kristem spolupracujeme na díle spásy. Na záchraně nesmrtelných duší.
Prosme ho, ať nás přivede tam, kde nás potřebuje. A když nám dá úkol, kéž nám k tomu dá i trpělivost a sílu.
