Boží dopuštění

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí (Mt 14,22-33) | 9. srpna 2020

Někdy prožijeme díky Bohu veliké věci, ale místo toho, aby prohloubily náš vztah s ním, tak nás od něho vzdálí, protože pro opojení z toho, co jsme dokázali, zapomeneme na toho, kdo nám to umožnil. Pro DAR zapomeneme na lásku DÁRCE. A tak nám to Pán z velké lásky sem tam připomene.

Petr prokázal velkou odvahu. Vystoupil z lodi na hladinu moře a dokázal po ní ujít pár kroků. A nebylo by divu, kdyby si začal myslet: „To jsem dokázal, protože jsem byl odvážnější než mí přátelé v lodi.“ Představme si, že by se nezačal topit, a došel až na břeh. Jaké by pak na něho dolehlo pokušení, chlubit se tím, co dokázal! Ale nic takového se nestalo. Pán dopustí, aby začal tonout. Když je Petrovi nejhůř, projeví víru a Ježíš ho zachraňuje. A on si může uvědomit: „Bez Ježíše bych nedokázal nic, bez Ježíše bych byl mrtvým člověkem.“

Proč se to všechno děje? Děje se to proto, aby se prohloubil vztah mezi Petrem a Ježíšem. To je to nejdůležitější na světě. Pro Petra i pro nás.

I v našem životě se někdy dějí veliké zázraky. Ale nejsou tím nejdůležitějším. Není důležité, jestli se někdy „projdeme po vodě“ a co všechno zažijeme, ale co to přináší našemu vztahu s Kristem. To, jak mu v každodenním životě věříme, jak ho milujeme a následujeme. Jak tomu je v mém životě?

Někdy se náš vztah s Bohem ocitne v krizi. Prožíváme potíže a máme strach, že nás Bůh opustil. Bůh nás neopouští. Jenom nám občas odejme radosti pozemského života a možná i vystaví nebezpečí, aby nás přivolal k sobě. Aby nám dal příležitost obnovit náš vztah s ním.

Ne nadarmo vzniklo pořekadlo: „Kdo štěstí, zdraví ztrácí, ten se k Bohu vrací.“ Jeden lékař vzpomínal na paní, která přišla, aby si vyžádala léky pro manžela. Říkala: „Prosím vás, dejte mi ty, co jste mi dával předposledně.“ Doktor se na ní podíval a říká: „Ale po těch se mu přece udělalo hůř!“ „To je pravda. Přesně tak,“ přitakala žena. „Ale jen když je mu hůř, chová se líp. Když trpí, je mnohem lepším, pokornějším a zbožnějším člověkem.“

I my se někdy v utrpení, které na nás dolehne, staneme pokornějšími a zbožnějšími lidmi. Ale někdy také ne. Někdy tváří v tvář utrpení zahořkneme a začneme Pánu Bohu vyčítat, že nás připravil o naše pozemské blaho. Kolikrát se zlobně obracíme k nebi a říkáme: „To jsem si snad nezasloužil, to jsem si nezasloužila!“ V takové chvíli si vzpomeňme na dnešní evangelium. Obraťme se k Ježíšovi a s velkou pokorou volejme: „Pane smiluj se nade mnou. Zachraň mě. Ukaž mi, co je v životě skutečně důležité a dej mi pocítit, že jsi mi i v těžkých chvílích nablízku, že mě držíš za ruku, že mě máš rád.“