Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí (Lk 18,9-14) | 23. října 2022
Dnes pokračujeme v tématu modlitby. Začněme úsměvným příběhem.
Jeden školní kaplan si všiml malého kluka, jak sedí docela dlouho v kapli a přemýšlí. Přišel tedy k němu a zeptal se ho: „Chlapče, trápí tě něco?“ Chlapec se na kaplana podíval a řekl: „Pan učitel mě poslal, ať zpytuji svědomí, co jsem udělal špatného. A až si vzpomenu, tak se mám vrátit a omluvit se.“ „A ty si nemůžeš vzpomenout, co jsi provedl?“ „Naopak, vzpomínám si na spoustu věcí. A mám strach, že mu prozradím i něco z toho, co ještě neví.“
Jistě známe pojem zpytování svědomí jako součást duchovního života. Zpytování svědomí je ale také modlitbou. Jinými slovy, důležitou součástí modlitby je zpytování svědomí. Nemá však sloužit jen k pojmenování hříchů a uhlazení sporů s lidmi. Je to modlitba, ve které se vracíme k Bohu, který nám chce vrátit naši křestní krásu. Který s námi chce obnovit důvěrné přátelství.
A jelikož jde o něco tak důležitého, neobejde se to bez pokušení. To je popsáno právě v úryvku evangelia. Slyšeli jsme tam o farizeji, který sebe pochválí, ostatní zkritizuje a jde domů. I nám se může při zpytování svědomí stát, že místo o sobě přemýšlíme o druhých, hodnotíme je a posuzujeme. Místo abychom si pokorně přiznali své chyby, tak se obhajujeme. Srovnáváme se s lidmi a utěšujeme se tím, že přece nejsme ti nejhorší.
Co s tím dělat? Jak správně prožívat zpytování svědomí? V první řadě je potřeba usměrnit myšlenky. Ty, které vedou ke srovnávání s ostatními lidmi či které nás odvádí od Krista, jsou pokušením. A to je potřeba odevzdat Bohu, aby nás od něho vysvobodil: „Pane, podívej se, co mě napadá, odevzdávám ti to a prosím, dej mi Ducha Svatého, ať mě v modlitbě vede a pomůže mi ji dobře prožít.“
Nesrovnáváme se s lidmi, ale s Kristem. To je jediná míra našeho života. To je jediné zrcadlo, které nám odhaluje pravdu o tom, jak jsme připraveni na setkání s Bohem na věčnosti. „Podobám se Kristu? Miluji? Odpouštím? Obětuji se jako on?“ To jsou otázky, kterými se můžeme v modlitbě zabývat. Možná ale řeknete: „Vždyť přece nikdy nebudeme tak dokonalí, jako Kristus.“ Ano. Když se pravdivě srovnáme s Kristem, zjistíme, že se musíme ještě hodně učit a dozrávat. A ani to nebude stačit. I celník si uvědomoval, že je Pánu hodně vzdálen, ale nezoufal. A to je druhá věc, abychom nezoufali, ale s důvěrou volali: „Pane, smiluj se nade mnou hříšným.“ Modlitba krátká a jednoduchá. Ale nesmírně účinná. Těchto pár upřímných slov obnoví náš život.
Pán ví, že nejsme dokonalí, ale chce na nás pracovat. Je třeba se mu jen otevřít. Jako když žák ve škole řekne, že něčemu nerozumí, a učitel mu to může vysvětlit. Jako když nemocný ukáže lékaři rány a on je může léčit. Jako když je dítě smutné, schoulí se do náruče mámy či táty a z jejich láskyplného obětí získá pokoj a radost. Taková modlitba je Bohu milá. Modlitba, ve které přiznáme, že potřebujeme jeho milost, a otevřeme se tak jejímu působení. Toto zpytování svědomí prožívejme jak v osobní modlitbě, tak při společné liturgii.
