Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí (Lk 5,1-11) | 13. února 2022
„Ježíš řekl Šimonovi: ‚Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.‘ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ Těmito slovy končilo evangelium minulé neděle. Učedníci přijali Ježíšovo povolání a přidali se k němu. A po nějakém čase slyší tato slova, tato blahoslavenství. Byl to jistě velmi důležitý formační prvek. Když totiž přijali, že mají být lovci lidí, mohli to celé pochopit po svém.
Možná čekali úplně jiného Mesiáše, možná čekali výsadní postavení ve společnosti, možná čekali zcela jiný lov. Podobně i v dějinách vidíme mnohé panovníky, kteří neváhali použít hrubé síly, jen aby sjednotili víru poddaných. Ježíš však hned na počátku uvádí věci na pravou míru. Aby všichni kolem něho pochopili úkol Ježíšova učedníka, sděluje jim příslib blahoslavenství.
Ale my se vraťme ještě k rybářům. Když rybář loví ryby, loví je proto, aby si dokázal svou šikovnost, aby se jimi nasytil nebo je prodal. Když ale loví člověka, loví ho proto, aby ho zachránil před utonutím. Stejně tak tomu je při evangelizaci. Šířit evangelium znamená podat záchrannou ruku všem, kterým hrozí utonutí v nebezpečných vodách života.
Tento úkol přijímají v určitém smyslu jak apoštolové, tak všichni učedníci. Být tím, kdo pomáhá v záchraně pro věčný život, je krásné poslání. Ale stejně jako Pánu Ježíši, tak i všem jeho následovníkům, nepřináší jen chutné plody. A Ježíš je na to svým kázáním připravuje. Totiž, že musí být připraveni snášet příkoří, nevděk, strádání, aniž by je to připravilo o schopnost milovat. Což je lidsky nemožné. Přesto je k tomu povolává a slibuje, že i přes všechny těžkosti mohou být šťastní.
Blahoslavenství nejsou nějakou nadstavbou Desatera. Nejsou to přikázání pro nějakou VIP skupinu, pro ty dokonalé. Blahoslavenství jsou příslib. Blahoslavenými se nestaneme zřeknutím se majetku, tím, že si necháme ubližovat, tím, že povedeme život přetékající dobrými skutky. Blahoslavenými se staneme přebýváním v Ježíšově blízkosti. Pak pro nás žádná těžkost nebude překážkou, protože víme, že jsme zakotveni v Bohu, stáváme se jemu podobnými.
Jako nám přátelství a přebývání s dobrými lidmi pomáhá dobře žít, tak nás intenzivní život s Ježíšem činí požehnanými – šťastnými. Evangelium nám neříká: „Buď blahoslavený, aby si tě Bůh oblíbil,“ ale „zakoušej jeho lásku a požehnání.“
Dovolme si být blahoslavenými, žijme podle svého „trvalého bydliště“ v Božím království a sílu ke všem těžkostem čerpejme v Ježíšově blízkosti.
