Phila Wickhama jsem objevil někdy v roce 2008 právě díky tomu, že nabídl album s nahrávkou svého živého koncertu zdarma. Nebyl to koncert s celou kapelou, ale, jak napovídá sám název – Singalong, šlo o jeho sólové vystoupení.

Nedávno jsem si komusi postěžoval, že mi ta současná křesťanská scéna nějak splývá do jednoho středněproudového stylu, který byť precizní a nalšápnutý vším možným jaksi hudebně unavuje a že by to chtělo někoho, kdo z tohoto proudu vypluje, vybočí, prostě ubere plyn. Takto jsem uvažoval a nenapadlo mě, že za nedlouho objevím interpreta, který bude přesně takový.

Jak nám prozradil Facebook, tak po celých, dlouhých sedmi letech přišli 15. března 2012 pánové z Gen Rosso s novým studiovým albem (v roce 2005 – album Zenit). Nese název Indelible, což slovník překládá jako „nesmazatelný“ či „nesmazatelně“.

Úplnou náhodou jsem se v magazínu věnujícímu se křesťanské hudební scéně CCM setkal se zpěvačkou Britt Nicole. I když se na první pohled (vzápětí i poslech) mohlo zdát, že patří spolu s mnohými dalšími do nejširšího a tudíž i méně zajímavého středního popového proudu, při pohledu druhém jsem již objevil něco, co vybočuje.