Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí (Jan 6,51-59) | 18. srpna 2024
Čtvrtá část Janova evangelijního „ostrova“, ve kterém může znovuobjevovat eucharistii.
Čas od času se mezi věřícími řeší otázka úcty k eucharistii. Někteří se pohoršují, když vidí, jak lidé přijímají na ruku. Mají pocit, že je to neuctivé. Chtěli by, aby lidé přijímali svaté přijímání do úst a nejlépe v kleče. Vždyť eucharistie je přece to nejcennější a nejkrásnější, co nám Ježíš Kristus daroval a co tady na světě máme.
I dnešní evangelijní úryvek nám říká, že je eucharistie je vzácná a důležitá. Je to pokrm pro věčný život. Nic podobného se ve světě nenachází. A je přirozené, že když je něco vzácné, tak si toho lidé váží. Je tedy dobře, když chceme eucharistii projevovat úctu.
Určitě ale cítíte, že to má svůj háček. Problém nastává, když se zaměříme na úctu podle lidských představ a nehledáme, jaké je přání samotného Ježíše. Když jsme na počátku těchto úvah (17. neděle v mezidobí) v úryvku evangelia četli o rozmnožení chlebů a ryb, jak celá ta událost dopadla? Lidé chtěli Ježíše učinit králem. Ale on odešel do samoty na horu. A lidé… zůstali sami.
Podobně bychom mohli vypozorovat v dějinách církve, kdy lidé Ježíše usazují na trůn podle představ světa. Začali stavět mramorové oltáře a zlaté svatostánky. Vyžívali se v tom, jak ho dokonale uctívají, ale přehlédli, že se mu vnitřně vzdalují. Naskládali oltářní stupně, navršili pomyslnou horu a na ni vyhnali Ježíše do samoty. Ten, který chtěl a chce sedět se svými učedníky u jednoho stolu, se najednou ocitnul za balustrádou, oddělený a vzdálený od svých oveček. A my si můžeme položit otázku: „Opravdu to tak Ježíš chce?“
Vždyť on sestoupil z nebe k nám. Stal se jedním z nás. Při večeři vzal chléb, lámal, dával ho svým učedníků do rukou a oni ho jedli. Jistě s překvapením, úctou a láskou, s vědomím, že se děje něco velikého, ale prostým, krásně jednoduchým způsobem.
A právě k této myšlence se vrátil i II. vatikánský koncil, který přiblížil slavení mše svaté událostem z večeřadla. Díky tomu jsme vtaženi do dění při mši svaté a můžeme se jí všichni aktivně účastnit – můžeme mu být blízko. To je veliký dar Boží prozřetelnosti.
Ovšem, i sebelepší způsob může zevšednět, když to dovolíme. Soustřeďme se tedy na Ježíše, který k nám přichází ve svém slově a v tajemství eucharistie. Nesledujme ostatní, ale sami sebe. A ze všech svých sil usilujme, abychom byli příkladem krásného živého vztahu.
Můžeme se schovat za velká gesta pokory a úcty, ale uvnitř zůstanou nastavěné barikády. Pánu Ježíši je jedno, jestli ho přijímám do úst, do dlaní, ve stoje nebo v kleče. On vnímá to, jak se na něj svým srdcem díváme. Prosme ho, ať z otevřených očí našeho srdce vychází opravdová úcta a láska a touha po setkání s ním.
