O vánocích zavítá do kostela mnoho lidí. Jejich kroky směřují k jesličkám. Někteří se jen dívají, jiní ukazují Ježíška svým dětem, ale najdou se i tací, kteří se pustí s Ježíšem do rozhovoru. A tento příběh je právě o jednom takovém člověku.
„Pane Ježíši, přišel jsem za tebou do kostela, abych ti tu zapálil svíci, protože jsem nešťastný a potřebuji pomoc.“
„Děkuji ti za tu svíci, ale i kdybys mi ji nezapálil, tak ti rád pomohu.“
„Vážně? Jen tak? Zadarmo?“
„Ano jen tak, zadarmo. Stačí, když splníš mé jediné přání.“
„Dobrá, Ježíši, co si přeješ?“
„Prozradím ti slovo, které vrací štěstí, a ty ho řekni celé své rodině.“
„Slovo, které vrací štěstí? To bych mohl zvládnout. Co jim tedy mám říci?“
„Miluji tě, mám tě rád.“
„To mám říci všem?“
„Ano, všem.“
„Ale někteří bydlí daleko.“
„Tak jim zavolej nebo napiš.“
„Ale na některé se zlobím.“
„Tak jim odpusť.“
„Ale někteří se zlobí na mě.“
„Tak se jim omluv a popros je o odpuštění.“
„No jo, ale co když se nic nestane? Co když se štěstí nevrátí?“
„Tak to zopakuj.“
„A kolikrát?“
„Kolikrát bude potřeba.“
„Teda, Ježíši, to nebude snadné. Ale když myslíš, že to pomůže, tak já to zkusím.“
„Počkej ještě.“
„Copak ještě chceš?“
„Chci ti říci z celého svého srdce: Ničeho se neboj. Mám tě rád, jsem a budu stále s tebou. Nikdy na to nezapomeň: Jene, Maruško, Františku, Anežko… miluji tě.“
