Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní (Lk 9,28b-36) | 16. března 2025
Dnes si projdeme evangelijní úryvek a řekneme si k němu pár myšlenek pro inspiraci.
V úvodní větě slyšíme, jak Ježíš vzal Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Pro tyto učedníky to bylo vyznamenání, pocta. Ale zároveň vnímáme, že si to žádalo i jistou dávku oběti. I my si můžeme uvědomit, že každé setkání s Ježíšem, i když si žádá náš čas a vynaložení určitého úsilí, je to pro nás pocta. Mysleme na to, nevnímejme modlitbu jako nutnou povinnost, ale jako vyznamenání.
Když se modlil, výraz tváře se mu změnil. Tvář člověka zrcadlí stav jeho nitra. Z tváře můžeme poznat, jestli prožívá radost, smutek, strach nebo štěstí. Při dobré modlitbě se tvář člověka mění. Smutek, strach, bolest mizí a pokoj a radost sílí. Jak je to při modlitbě s naší tváří? Dáváme setkání s Bohem dostatek času, aby se na naší tváři mohl projevit pokoj plynoucí se setkání s Ním?
Rozmlouvali s ním dva muži – Mojžíš a Eliáš. Mojžíš vyvedl lid z otroctví do zaslíbené země a Eliáš byl vzat do nebe. Tito proroci jsou předobrazem Ježíše a rozmlouvají s ním o jeho mučednické smrti. Připomínají, že život s Ježíšem je putování, které má vyvrcholit naším vstupem do nebe. Tato cesta není bezbolestná. Budeme při ní mít podíl na Ježíšově utrpení, ale nakonec to dobře dopadne. Kéž nás toto poznání posiluje ve chvílích, kdy prožíváme těžké a bolestné chvíle.
Když se učedníci probrali, spatřili jeho slávu a ty muže stát u něho. I tito nejbližší spolupracovníci v nejdůležitějších chvílích s Ježíšem usnuli. To je pro nás povzbuzení. Někdy se vyznáváme, že jsme byli při modlitbě roztržití. A je to logické, myslíme na své záležitosti, na všechny, na kterých nám záleží, máme své sny a přání. Ježíš nás učí, že všechny tyto záležitosti máme před něho předložit a nechat se jím uchvátit. A to se nejlépe daří při modlitbě díků a chvály.
Chtěli postavit stany. Setkání s Boží slávou je krásné a není divu, že se v něm učedníci chtějí zabydlet. Tu se objeví oblak, znak Boží přítomnosti a zazní hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Je v tom skrytá odpověď na snahu učedníků zabydlet se v Boží blízkosti: Nezabydlujte se, ale následujte Ježíše. Chrám s Boží přítomností padá a jediným chrámem je Kristus. A všude, kde jsme s Ježíšem, tam jsme s Bohem, tam jsme posvěcováni.
Na závěr si může shrnout poselství dnešního úryvku: Modlitba je vyznamenání. Když ji dáme prostor, promění (nejen) naši tvář. Posílí nás ve zkouškách a utrpení. A když se v ní naučíme chválit Boha, můžeme zakusit krásu jeho slávy, kterou nám přináší Ježíšova blízkost. V té se ale nesmíme zabydlovat, ale nést ji do každodenního života. Prosme, ať ji můžeme vnímat a prožívat i my v této chvíli, při slavení této mše svaté.
