Text k zamyšlení u příležitosti 7. neděle v mezidobí (Lk 6,27-38) | 23. února 2025
Lord se dívá z okna a ptá se:
„Jean, čí je ten Rolls-Royce před vchodem?“
„Ten je lorda Winstona. Přijel za vaší paní. Odpusťte, ale myslím, že s ní nemá čestné úmysly.“
„Ale to vůbec není hezké, Jean.“
„To není, ale jeho půjčky drží naše panství nad vodou, pane.“
„Tak to mu budeme muset odpustit, Jean.“
„Moudré rozhodnutí, pane.“
„Jinak to nejde, Jean. Odpustíme mu. Pro začátek všechna čtyři kola na voze.“
Když jde o trest nebo pomstu, dokážou být lidé vynalézaví a nebojí se riskovat nepříjemnosti. Denně vidíme, jak zlo plodí zlo a násilí plodí násilí. Lidé i celé národy si často navzájem ubližují, dokud se úplně nevyčerpají nebo nezničí. Dovolávají se přitom svých práv a spravedlnosti. Pán Ježíš nám dnes ukazuje cestu, velmi náročnou cestu. Cestu odpuštění.
Abychom jí mohli jít, je nedříve nutné si přiznat realitu. Být křesťanem neznamená, že se budu na všechny usmívat a že nepřijde nikdo, kdo mě raní nebo mi bude chtít ublížit. Být křesťanem neznamená, že si budu se všemi rozumět. Přiznejme si, co je špatně, co nás trápí. A jděme dál. Pozvěme Boha do problému – v modlitbě. Bůh nás zve, abychom se mu v jeho milosrdenství podobali, proto můžeme doufat, že nám také pomůže.
Krásně nám to objasňuje i starozákonní událost, která potkala Davida a Saula. Král Saul chtěl ze strachu a žárlivosti Davida, pozdějšího krále, nyní úspěšného bojovníka, zabít. Obklopen vojáky se vydal na poušť, aby ho našel a zničil. Když v noci usnul, dostal se David do jeho blízkosti. Mohl se Saula zbavit a mít klid, nebo se dokonce stát se místo něho králem. Dokonce mu to společníci podsouvali: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky.“ Ale David to neudělá. Proč? Protože ví, že si to Bůh nepřeje. Vezme Saulovi džbán a kopí a z bezpečné vzdálenosti se mu ukáže, aby mu dokázal svou dobrou vůli a sjednal usmíření. Saul, alespoň pro tentokrát, přiznal chybu. A David… i když se musel mít stále před Saulem na pozoru, byl za své rozhodnutí zahrnut požehnáním. Vidíme Davida, který nebezpečí ani nepřehlíží, ani se tím nenechá pohltit. Nezůstává ani pasivní, ani se nemstí. Neodpovídá na nenávist nenávistí, nenechá otrávit své srdce.
I my tedy dovolme Bohu, aby nám mluvil do života. Svým milosrdenstvím můžeme změnit ty, kdo nám ubližují. Takové usmíření je člověku velkou odměnou. Ale někdy se to nepodaří. Pak si vezměme příklad z Davida. Nenechejme se zlákat snadným vyřešením situace, odsouzením druhého, pomluvou (tím vlastně v srdci druhého zabíjíme). Ale svůj život i životy těch, co jsou proti nám, vložme do Božích rukou. Věřme Ježíšovu slovu, že jakou měrou měříme, takovou se zase naměří nám. Věřme tomu, že když budeme odpuštění rozdávat, tak se k nám bude i vracet.
