Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční (Jan 20,19-31) | 16. dubna 2023
Proč se Ježíš nezjevil všem, ale jen svým učedníkům?
Ježíš se nezjevuje farizeům a učitelům Zákona, ale svým přátelům. Kdyby se totiž ukázal svým odpůrcům, šlo by o usvědčení nepřátel z jejich omylu. Ježíš ale nechce, aby ho někdo přijal z donucení jako poražený, ale na základě lásky. Proto jde raději potěšit a posílit ty, kteří ho milovali, ty, kteří ho chtěli přijmout. Až nepochopitelně zůstává ve své církvi jakoby opodál a čeká, až ho lidé zatouží objevit, navštívit, milovat… přijmout pravdu o velikonočním tajemství.
To je také poselství dnešní neděle „Božího milosrdenství“. Nepřichází, aby líčil hrůznost hříchu a hrozil zavržením. Naopak zůstává slabý a zranitelný a čeká, až po něm zatoužíme. Není ten, který trestá odmítání a pochybnosti. Odmítání Boha se samo o sobě stává pro člověka trestem. Naopak hledá způsob, jak nás zachránit, jak nás přitáhnout do své blízkosti.
Krásným příkladem je apoštol Tomáš, který se potřebuje dotknout zmrtvýchvstalého Pána. A Ježíš mu to dovoluje, říká: „Vlož sem prst… vztáhni ruku…“ Co může tato výzva znamenat pro nás? Zamysleme se nad tím v příběhu.
Jedna zbožná dívka se zamilovala do nevěřícího chlapce. Aby mu otevřela cestu k víře, pozvala ho na mši svatou. Při ní se četlo evangelium o nevěřícím Tomášovi. Po mši jí chlapec řekl: „Kdybych se mohl dotknout Kristových ran jako ten Tomáš, tak bych možná taky uvěřil. Ukaž mi toho vašeho Krista s jeho ranami a nechám se pokřtít.“ V tu chvíli šel okolo opat, který to zaslechl. Zastavil se a pravil: „Mladý muži, v podstatě každý, kdo opravdu chce, se může dotknout Kristových ran a skrze ně poznat moc zmrtvýchvstalého Pána.“ Mladík se na opata překvapeně podíval: „A kde?“ „Ve svém srdci,“ odpověděl opat. Mladík se zamyslel: „To chcete říct, že ten váš Kristus zasazuje své rány do našich srdcí? To od něj není hezké!“ Opat zakroutil hlavou: „Ne, ne, on nás nezraňuje. Naopak, on si přivlastňuje rány, které jsme v životě utržili my. Naše rány přijal za své a každou naši bolest prožívá s námi, protože nás miluje. Když dovolíš, aby tato myšlenka pronikla tvým sluchem ke tvému rozumu a odtud sestoupila do tvého srdce, staneš tváří v tvář Kristu, který se s tebou spojuje ve tvých ranách. A z takového setkání se rodí víra, která nám umožňuje pravdivě vyslovit: ‚Pán můj a Bůh můj!‘“
Často se stává, že zklamání, bolest a utrpení člověka od víry v Boha odrazuje. Kolik lidí říká: „Kdyby Bůh byl, přece by to nedopustil!“ I apoštol Tomáš trpěl zklamáním z Ježíšovy smrti a nechtěl věřit ostatním, když mu říkali, že Ježíš žije. My ale můžeme zakusit, že nejsme sami. Že Ježíš nese naše rány s námi. Když to pochopíme, může se v nás probudit vděčnost a láska, ze které má vyrůstat vztah naší víry v Krista. O tyto dary prosme pro sebe i pro všechny, kdo potřebují objevit Krista jako milujícího Spasitele.
