Text k zamyšlení u příležitosti 24. neděle v mezidobí (Lk 15,1-24) | 11. září 2022
Dnešní evangelijní úryvek začíná stížností farizeů: „Přijímá hříšníky a jí s nimi.“ A Ježíš na to odpovídá vyprávěním o nalezení ovečky, mince a dvou synů.
Z nich vyplývá jedna krásná a důležitá věc. Zatímco farizeové a zákoníci hází všechny, kdo nejsou jako oni, do jednoho pytle, který nese nálepku „hříšníci“, Ježíš v přirovnáních hovoří o jedinečném, konkrétním, ztraceném člověku. Jedna ovečka ze sta, jedna mince z deseti, syn. Odhaluje, že pro Boha nejsme dav anonymních hříšníků, který zasluhuje hromadné tresty. Pro něho jsme, každý z nás, jedinečný, milovaný syn a jedinečná, milovaná dcera. Každého z nás osobně hledá. Tedy ne, že by nevěděl, kde jsme. Ale touží nám osobně pomoci.
Dále z podobenství vysvítá, že hříšník není pro Ježíše zločinec, ale ztracená ovečka, které nepomůže odsouzení, ale láska dobrého pastýře. Hříšník je drahocenná mince. A Ježíš odhaluje, že Bůh nesoudí podle vnějších skutečností, podle zdání, ale podle srdce. Ví, co se odehrává v našem nitru. Zná naše zranění, bolesti, obavy a pokušení, ze kterých rostou hříchy. Ví, co potřebujeme, ví, jak nám pomoci. Na všechny naše temnoty má jedinečný lék. Lásku, kterou nám projevuje přijetím, odpuštěním a uzdravením.
Text evangelia ale také upozorňuje na nebezpečí, že se Kristu ukryjeme. Že se nenecháme vzít do náruče, aby nás z pustiny přenesl domů. Boží milost je připravena pro všechny, jen se jí otevřít, jen ji přijmout. K tomu však musí člověk často dozrát. Proto Ježíš připojuje podobenství o ztraceném synu a milosrdném otci. Syn otce zklame, všechno utratí a až v bídě si konečně uvědomí, jak bylo doma dobře. Spadne až na dno, aby tam prozřel. Tak to někdy bývá i s námi. A je potřeba pokory, abychom si dokázali přiznat svou ztracenost a vydali se na cestu pokání. Bez toho to nejde. Kdo nechce přiznat své pády před Bohem, zůstává v jejich zajetí.
Ale naštěstí se můžeme vydat cestou ztraceného syna a říct: „Vstanu a půjdu k Otci a řeknu: ‚Otče, zhřešil jsem vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘“ Tento postoj je branou k tomu, abychom zakusili jeho úžasné přijetí. Skrze odpuštění, usmíření, svátosti jsme znovu oblečeni a ozdobeni. Skrze bohoslužbu a setkání s ním můžeme zakoušet radostnou oslavu a duchovní hostinu. A celé nebe se raduje s námi.
Nebojme se přiznávat, když jsme ztraceni ve svých chybách, hříších, představách nebo plánech. Neváhejme prosit Pána o pomoc. Nemůžeme se vrátit v čase, ale můžeme obnovit správný směr svého života.
