Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční (Jan 13,31-33a.34-35) | 15. května 2022
Tématem dnešní neděle je vzájemná láska. „Milujte se navzájem.“ Je to odkaz, který zazní v závěru Poslední večeře. Je to krásná výzva, která je však často nad naše síly.
Životní realita je někdy nehezky vzdálená evangelijním ideálům. Jako v jedné anekdotě: Syn chce představit matce dívku, která se mu líbí. Aby to bylo zajímavější, přivede hned tři slečny s tím, že se má maminka pokusit uhodnout, která je ta pravá. A tak spolu chvíli posedí, vypijí kávu a když je chlapec s matkou chvíli o samotě, hned se ptá: „Tak co, která myslíš, že to je?“ Matka bez zaváhání odpoví: „Určitě ta zrzka, co sedí uprostřed.“ „Jak jsi to uhodla?“ žasne mladík. A matka mu odpoví: „Od první chvíle mi byla ze všech nejprotivnější.“
Už je to tak, že se často pod jednou střechou sejdou velmi rozdílné osobnosti. V rodině, v práci, ve farnosti se setkávají lidé, kteří jsou si někdy velmi vzdálení. Kolikrát si posteskneme: „Proč zrovna já musím mít takového příbuzného, souseda či spolufarníka.“ A odpověď je jednoduchá: „Aby ses naučil – naučila lásce.“ U lásky nejde o příjemný pocit. Jde o schopnost přijímat druhé a prokazovat jim úctu, přátelství a pomoc. Ne proto, že si to zaslouží, ale proto, že je to správné, a proto, že to potřebují.
Jako květina neroste bez slunce, ani člověk neroste bez lásky. Lásku máme druhým dávat a od druhých ji potřebujeme přijímat. Navzájem si jí máme sloužit a povzbuzovat se. Milovat se navzájem je nejdůležitější úkol pro fungování církve, farnosti, rodiny.
Někdy se k nám druzí chovají chladně a odměřeně, pohrdají námi. Ale jejich chlad nás nemá odradit od lásky. Láska je jako slunce, které svým žárem časem rozpustí i ten nejtvrdší ledovec. Jak se ale této lásce naučit? Jak milovat ty, co nám ubližují? Na to není snadné odpovědět. My křesťané hledáme v takové chvíli dvojí pomoc u Krista. Svatý Petr Chryzolog v jednom ze svých zamyšlení vkládá do Ježíšových úst tato slova: „Vaše hřeby do mne nevbíjejí bolest, jen hlouběji do mne zarážejí lásku k vám. Rozpětím mých rukou se nezvětšují má muka, ale rozšiřuje se má náruč pro vás. Pojďte a přesvědčte se, jakého máte Otce. Vidíte, že za zlo odplácí dobrem, za křivdy láskou, za veliké rány velikým odpuštěním.“ Kdykoli si tedy uvědomíme, jak nás Bůh miluje, víme, že i my musíme v lásce vytrvat. Na druhou stranu musíme milovat touto Ježíšovou láskou. Nejen z vlastních sil. Nakolik tuto lásku přijímáme, natolik ji budeme schopni žít a dávat. Musíme ji denně přijímat jako nezasloužený dar.
Taková láska pak může měnit svět, protože se jí nedá trvale vzdorovat. Kéž tedy vaše láska druhé proměňuje a vás samotné odměňuje.
