Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční (Jan 21,1-19) | 1. května 2022
V jedné farnosti se ptal kněz farníků, jaká kázání by si přáli. Starší říkali: pro poučení, mladší pro pobavení a střední generace prosila o povzbuzení. Dnešní evangelijní úryvek v sobě skrývá vše: poučení, jemné pobavení i velké povzbuzení.
Nejprve nám nabízí důležité schéma. Učí nás, že je důležité, abychom si hříchy a pády v životě uvědomili, ve svém nitru si je přiznali a tváří v tvář Kristu jich litovali.
Někdy usilujeme o vědomí bezhříšnosti. „Nevnímám žádné hříchy, tak už jsem asi na pokraji svatosti.“ Naopak. Svědectví svatých nám ukazuje jejich silné vědomí hříšnosti. Vnímali každý skutek, kterým mohli zranit či zradit Ježíše. Nepodceňujme zlo. I malý hřích zraňuje milujícího Krista. Nesmíme se srovnávat s druhými: „To přece dělají všichni, jsou mnohem horší lidé na světě.“ Budeme hodnoceni nikoli podle druhých, ale jen my sami.
Událost nabízí i jemné pobavení, když Ježíš podkládá třikrát tutéž otázku. Možná s trochou ironie žádá od Petra potvrzení lásky. Při tom používá to nejsilnější slovo. Ptá se na lásku, která se obětuje pro druhého. Není to výčitka, ale nastavené zrcadlo. A Petr pokorně odpovídá a užívá o něco slabší výraz, který se někde překládá jako „mít rád“. Až napotřetí Ježíš sníží laťku. Jako by řekl: „Já vím, že jsi slabý, ale se mnou to zvládneš.“ Trojí vyznání lásky léčí zranění, která způsobil svým zapřením, svým hříchem.
I nám někdy Pán nastavuje podobně zrcadlo. S jemnou ironií nám dá zakusit, abychom si na druhých uvědomili své vlastní chyby. Jen to s pokorou Petra přijmout, poučit se z nich a pousmát nad sebou.
Do třetice přichází povzbuzení. Pán to všechno nedělá proto, aby nás trápil. Chce nás naopak osvobodit, léčit naše zranění. Nikdy nad nikým neláme hůl. Nežádá od nás bezchybnost a dokonalost, ale pokoru, s níž si své pády uvědomíme, přiznáme si je a litujeme. On nás potom může osvobozovat od zlého, uzdravovat a činit šťastnými. Nebraňme mu v tom.
