Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí (Jan 1,35-42) | 17. ledna 2021
Dnešní evangelium vypráví o Janu Křtiteli, který kolem sebe shromáždil učedníky. Ti se v jeho blízkosti připravovali na příchod Mesiáše. Byli to muži modlitby, oběti a vzdělané víry. Když pak vidí Jana Křtitele, jak pohlédl na Ježíše a řekl: „Hle, beránek Boží!“ pochopí s kým mají tu čest a vydávají se ho následovat.
Ježíš si toho všímá a ptá se: „Co byste chtěli?“ Jejich odpověď je zajímavá. Čekali bychom, že se zeptají: „Rabbi, opravdu jsi Mesiáš? Jsi skutečně ten, na kterého čekáme?“ Ale oni se ptají: „Mistře, kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ A oni šli, viděli a zůstali u něho. A evangelista dodává, že se to událo kolem čtyř hodin odpoledne.
Co nám tím chce evangelium říci? Že při hledání a rozvíjení víry v Krista je potřeba vstoupit do jeho domu a přebývat s ním. Dnes už nezjistíme, kde Ježíš kdysi bydlel a asi to není ani důležité. Je ale důležité, kde Ježíš bydlí dnes. Kristus se v našem světě zabydlel ve svém slově, ve svátostech církve, ve společenství věřících, kterým propůjčil své jméno – ve společenství křesťanů.
Toto je důležitá věc, ale zároveň i problematická. Tak jako byly různé Ježíšovy příbytky v Nazaretě, Jeruzalémě, v Jerichu, kde pobýval v domě celníka a hříšníka Zachea, jsou různé i jeho nynější příbytky. Lidé jsou někdy zklamaní, když mají hledat dokonalého Božího Syna u nedokonalých lidí a institucí. Ale tak už to na světě je.
V týdnu jsme v liturgii mohli slyšet větu: „Bůh si nevyvolil anděly, ale Abrahamovy potomky,“ aby jim svěřil světlo pravdy a víry. A proto je třeba nehodnotit tolik pochroumanou lucernu, ale zaměřit sena podstatu – na plamen, kterým je Kristus. I stará potrhaná Bible nabídne setkání s Kristem. I skrze nevrlého kněze dává Kristus své odpuštění, požehnání nebo sebe za pokrm. Může nás napomínat ústy nedokonalých rodičů a učitelů, kteří se nám snaží vštípit základy dobrého chování. A my se jím můžeme nechat vést, když pro nás bude důležitější plamen než lucerna. To ovšem neznamená, že by kněží, rodiče či učitelé neměli usilovat o dokonalost. Že by se Boží slovo a věci víry neměly předávat tím nejlepším možným způsobem. Tím větší úsilí to musí být, čím větší poklad předáváme.
Přijměme tedy povzbuzení jednak k tomu, abychom i dnes hledali a nacházeli místo Ježíšova přebývání. A pokud se mu stáváme příbytkem (jako kněží, rodiče, učitelé), buďme jeho dobrými nositeli v tomto světě. Abychom neodrazovali, ale oslovovali.