Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle adventní (Jan 1,6-8.19-28) | 13. prosince 2020
Malé děti si rády hrají na druhé. To se vymstilo jednomu tatínkovi, když přišel vyzvednout dcerku, kterou hlídala tchýně. Malá byla celá zabalená do všelijakých strakatých hadříků, na hlavě měla natáčky a volala: „Hádej, kdo jsem!?“ Táta se zamyslel a tázavě odpověděl: „Čarodějnice?“ „Kdepak, já jsem přece naše babička!“
I v dnešním evangeliu hádají kněží a levité, kým je Jan Křtitel. Je to Mesiáš? Eliáš? Prorok? A Jan jim odpovídá: „Jsem hlas volající na poušti: Vyrovnejte cesty Pánu.“
Jan se nepovyšuje, ani neponižuje. Přijal své poslání a pokojně ho den za dnem prožívá. Nehraje si na něco, co není, ani se nestydí za to, co je. Žije zbožným životem a nebojí se to ukázat celému světu. Kde se v něm bere ta vyrovnanost? Odkud má tu jistotu? Kde vzal sílu žít poctivým životem a usilovat o spásu nesmrtelných duší?
Odpověď slyšíme v úryvku evangelia: „On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.“ V tom spočívá jeho výjimečnost. Je nasměrován ke Světlu a toto Světlo odráží dál. Je jako zrcadlo, které odráží světlo Boží lásky se všemi Božími záměry ke svému okolí.
A lidé, když vidí Jana Křtitele, začínají přemýšlet o sobě, činí pokání a navracejí se k Bohu. Když vidí, jak je Jan jiný, je to pro ně výzva k zamyšlení. A takové Jany Křtitele potřebuje Bůh i dnes.
Žít v duchu Jana Křtitele neznamená odstěhovat se na poušť. Ani ho nemusíme následovat v jeho poustevnickém způsobu života. My máme jen přijmout a žít naplno povolání, které jsme dostali od Pána. Máme se stávat „vývěskou“, ale nijak okázalou, ve které lidé budou moci číst. A začnou se ptát. Proč tě baví stále chodit do kostela? Proč se modlíš? Proč máš stále stejnou manželku? Proč přispíváš na církev? Proč necháváš sloužit mše svaté za svou rodinu? Co z toho máš?
Možná není na takové otázky snadné odpovídat. Není snadné žít jinak než většina lidí, ale je to důležité. Máme před Bohem zodpovědnost za své děti, přátele, za svět, který nám na pár let svěřil. A v tom je nám Jan Křtitel dobrým učitelem. Na nic si nehraje, ale to, co přijal od Boha, předává dál. Učí nás být pevně zakořeněni v Bohu, přijmout a rozvíjet své povolání. Učí nás nestydět se za svou víru, radovat se z krásy takového života. Nejde o nějaké veselí, ale o radost, která pramení z toho, že patříme Bohu. Z naší vlastní identity, že víme, kým jsme a komu patříme.
Kéž si tedy jen nehrajeme na Boží přátele (když máme zrovna náladu), ale kéž jimi skutečně jsme.
