Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí (Mk 6,7-13) | 14. července 2024
Na začátku jsme si řekli, že jsme všichni z titulu našeho křtu poslaní hlásat evangelium. Možná různým způsobem, jinou intenzitou, ale toto poslání máme všichni. Evangelizace není nějaký bonus, volnočasová aktivita, je to způsob našeho života.
V dnešním úryvku evangelia, po neúspěchu ve svém domově, si Ježíš volá učedníky, aby je poslal. Než je vyšle, přizve je do své blízkosti. Než se pustí do misie, musí být sami učedníky. Abych mohl hlásat, musím nejdříve slyšet. A to se stále opakuje. Načerpají, odejdou, hlásají evangelium a vrátí se, aby byli s ním.
To platí na prvním místě při hlásání evangelia… ale i v jiných oblastech života.
Další objev, který můžeme učinit… Byť je to Kristus, nestaví dílo jen na sobě. Předává radostnou zvěst a deleguje. A to se má dít i dnes. My jsme si tak moc zvykli, že jsme spotřebiteli duchovního servisu, až jsme zapomněli na samotnou podstatu. Vědomí našeho poslání nám znovu připomíná důležitost toho, komu jsme uvěřili. A prostor, který si v našem životě zaslouží. Ale nebojme, Bůh nechce nějakou paralelku při našem zaměstnání či jiných povinnostech. Jen chce být při tom, když žijeme. Chce být u nás doma. Nechce být občasný host či dokonce občasně navštíveným.
Takže milí rodiče, prarodiče, tetičky a sousedi, všichni neseme spoluzodpovědnost za ty, kteří ještě nežijí s Bohem. Je tedy na nás, abychom jim ukázali na Krista. Nejde o to někoho přemluvit nebo přesvědčit. Jde o to jim ukázat, že se v našem životě projevuje Bůh. Že se na nás projevuje jeho milost. Ne tím, že jsme dokonalí, ale právě naopak, v našich slabostech, omezeních.
Být poslaný neznamená obracet srdce druhého člověka. To není náš úkol, to je věc Ducha Svatého. My máme jen svědčit. Učinit druhého člověka citlivého na Boží působení, vzbudit v něm touhu. Nic ale nejde bez toho, že my sami půjdeme nejprve do Ježíšovy blízkosti. Že my sami budeme chtít a necháme se proměňovat.
