Text k zamyšlení u příležitosti 14. neděle v mezidobí (Mk 6,1-6) | 7. července 2024
Ježíš se diví lidské nevěře. Kdybychom neměli minulou neděli patrocinium, slyšeli bychom v předchozí kapitole Markova evangelia o velkém zázraku uzdravení a vzkříšení Jairovy dcery. Pak se vrací do svého domova, kde lidé žasnou, ale už víc od Ježíše nečekají.
Nevěřit znamená ochudit svůj život o důležitý rozměr vztahu s Bohem. My říkáme, že věříme, nakonec, právě proto jsme tady. Dokonce Ježíše známe. A říkali jsme si, jak je tato znalost důležitá. Ale je třeba tuto znalost dobře uchopit. Máme totiž tendenci udělat za Ježíšem „tečku“. Zakonzervovat svůj vztah. Víra je ale nikdy nekončící dobrodružství. Každý den máme do vztahu s Bohem vstoupit nově, nechat se překvapovat. Začít nově neznamená, že jsem to dosud dělal špatně, ale je třeba jít dál. Být křesťanem znamená být stále tak trochu „na začátku“. Ježíše nemůžeme obsáhnout a konec.
Ježíšovi příbuzní a sousedé mysleli, že Ježíše znají dobře. Znali ho přece od dětství. Ale to, že někoho potkávám na ulici, ještě není znalost. Každý člověk je tajemstvím. O co víc Ježíš, ve které se spojuje božství i lidství. K němu je potřeba přistoupit s velkou pokorou, abychom tento vztah mohli žít.
Druhý postoj nevěry vyplývá z očekávání rychlé odpovědi. Pomodlil jsem se a nic, nedostal jsem odpověď, nekonal se zázrak. Jak víme, Bůh nefunguje jako automat. Chce ale skrze nás posvěcovat tento svět. Chce, abychom byli s ním, abychom využili každou příležitost připojit se ke zdroji. Už jsme si říkali to připodobnění k elektřině, která je v síti, ale je potřeba se připojit a rozsvítit. Je dobře, že se v našem kostele slaví mše svatá (proud v síti), ale je třeba i každého z nás (připojit se a rozsvítit), aby Bůh mohl rozdávat své milosti. Někdy o ně přicházíme, když jim nevěnujeme pozornost, jindy tyto milosti nemohou „dopadnout na úrodnou půdu“ (viz sv. Kateřina Labouré), protože jim v tom zabrání naše pýcha, sobectví, hněv, zklamání, neznalost nebo strach.
Přijměme tedy pozvání, nechejme se povzbudit. V době prázdnin udělejme něco jinak, nově. Hlavně s očekáváním. A položme si tu otázku: Co si o Kristu myslím já? Nakolik si ho vážím? Očekávám od něj něco nového, nebo si vystačím s tím, že mám svou víru pod kontrolou? A co si o mě myslí Ježíš? Nediví se při pohledu na můj život? Co všechno nám dal, jak toho využíváme?
